Máme za sebou první rok účinnosti zákona o hromadných řízeních soudních, jak uvedené období hodnotíte?
Čistě statisticky je odpověď jednoduchá. Za celý rok byla k meritornímu projednání připuštěna jedna hromadná žaloba, o níž soud prvního stupně rozhodl shodou okolností přesně v den výročí účinnosti zákona. Jednalo se o mediálně poměrně hojně sledovaný případ firmy Postýlkov, která dle tvrzení žalobce nedodala některým svým zákazníkům jimi objednaný a zaplacený nábytek.
Jedna podaná žaloba za celý rok není zrovna vysoké číslo.
Záměrně jsem se vyhnul slovu podaná, neboť do rejstříku hromadných žalob se propíší jen ty z nich, které prošly tzv. fází certifikace, tj. byly shledány způsobilé pro projednání formou hromadného řízení. Jinými slovy žalob mohlo být podáno víc, ale o těch, které by třeba byly vedeny na základě zneužívajících návrhů nebo návrhů, které nesplňují podmínky hromadného řízení, a tudíž je soud odmítl, nemusí veřejnost teoreticky nic vědět.
Uvádíte teoreticky – proč?
Čas ukáže, na kolik byl můj odhad správný, ale domnívám se, že v tuzemských poměrech dojde jen výjimečně k podání hromadné žaloby, o níž by veřejnost nabyla povědomí až v okamžiku jejího připuštění k meritornímu projednání. Ostatně přiléhavě nám to ilustruje i shora zmiňovaný první případ.
Žaloba byla na firmu Postýlkov podána na konci listopadu 2024 a přestože soud o jejím připuštění rozhodl až v únoru 2025, už v prvním prosincovém týdnu roku 2024 bylo o její existenci možné shlédnout reportáž v televizním zpravodajství.
Jak první hromadné řízení dopadlo a jak byste jej ze svého pohledu ohodnotil?
Městský soud v Praze první hromadné žalobě téměř v celém rozsahu vyhověl. Uvidíme, zda se žalovaný proti rozhodnutí odvolá. Z pohledu daného řízení je však podstatné zmínit, že žalovaný byl téměř po celou dobu trvání řízení pasivní a dle všeho proti ní počal brojit teprve až na ústním jednání. Z pohledu právní praxe si tak lze malinko povzdechnout, že zákon podle mého neprošel v řadě aspektů skutečným testem.
Je totiž samozřejmě velký rozdíl v tom, zda je v roli žalovaného pasivní entita, a kdy je jím subjekt s aktivní obranou. V budoucnu lze dle mého očekávat úplně jiné právní bitvy, zejména právě ve fázi certifikace. Na druhou stranu mohl tento pilotní spor alespoň posloužit soudu, aby si nový koncept řízení vyzkoušel a otestoval například práci s rejstříkem hromadných řízení či jiné interní procedury, jejichž funkčnost přispěje k pozdějšímu zvládnutí robustnějších kauz.
Říkáte další právní bitvy či u robustnějších kauz – je tu ale podle vás prostor pro takový vývoj? Není podle vás třeba stávající zákonná úprava z pohledu žalobce příliš limitující pro větší počet hromadných řízení?
Ze strany některých osob vnímám výhrady vůči určitým mechanismům zákona. Často je skloňováno například nastavení (nízké) odměny žalobce či hrozba hradit (likvidační) náklady řízení v případě prohry ve sporu.
Mám-li odpovědět optikou toho, jaké systémy hromadných žalob po světě existují a jakou podobu lze právní úpravě dát, potom je třeba objektivně zkonstatovat, že úprava v ČR skutečně nejde většímu rozšíření hromadných žalob naproti. Zcela jinou věcí ale dle mého zůstává, zda je to nutně špatně.
Můžete to blíže rozvést?
Každý bude mít trochu jiný názor. Spotřebitelská organizace, potenciální žalovaní (podnikatelé), advokáti i soudci. Ti všichni mají z povahy věci různé motivace a preference ohledně „správného“ nastavení systému. Já si sice určitou novelizaci zákona v některých ohledech rovněž dovedu představit, avšak jako advokát, který má z titulu mezinárodní povahy naší kanceláře usnadněný vhled do jiných jurisdikcí, inklinuji ke zdrženlivějšímu hodnocení stávající úpravy.
A určitě bych se při závěru o nutnosti nějaké její novelizaci neopíral primárně o údaj o počtu zahájených řízení. Věc je totiž daleko složitější a u novelizací, po kterých se zde s odkazem na zahraničí volá, často vidím, že vzývaná zahraniční úprava být ku prospěchu věci nutně nemusí.
Zmínil jste postoj kritiků zákona, jaké jsou naopak argumenty zastánců nynější úpravy?
To by bylo na delší povídání. Pro určité zjednodušení bych vše shrnul do jedné obecné, ale dle mého poměrně relevantní výhrady – a totiž zda není zdrženlivost při podávání hromadných žalob, k nimž se žalobce při stávajícím nastavení úpravy odhodlá jen v případech, kdy je o svém nároku neochvějně přesvědčen a důkazy jeho nárok jednoznačně podporují, žádoucí stav?
Nenapomáhá taková úprava vyřazení spekulativních či smyšlených nároků, které by jinak zatěžovaly soudní aparát a poškozovaly podnikání žalovaného? Z pohledu zastánců většího rozmachu hromadných žalob jistě nejde o vítané otázky, ale cílíme-li na nalezení vyvážené právní úpravy, je podle mě třeba věc nazírat optikou obou stran a úvahy vést všemi směry.
Na škodu by v tomto ohledu nemuselo být zmiňované porovnání se zahraničím, nemyslíte?
To zcela jednoznačně. Ostatně jak již zaznělo, moje nazírání je silně ovlivněno právě zahraniční zkušeností. Nejsme totiž samozřejmě jediní, kdo – ať už dobrovolně nebo z nutnosti implementovat evropskou směrnici o zástupných žalobách – institut hromadných řízení ve své právním řádu zakotvuje.
Prostřednictvím komunikace s kolegy v jiných našich pobočkách je zajímavé sledovat, jak se jednotlivé jurisdikce potýkají s rozličnými problémy. Zatímco u nás žádný boom hromadných žalob nepozorujeme, jinde v Evropě postupně víc a víc krystalizují jurisdikce, které se z vícero důvodů dají nazvat centrálními sudišti hromadných žalob.
Které v tomto směru evidujete a proč tomu tak podle vás je?
Ponecháme-li nyní stranou Velkou Británii, kde má situace přirozeně svá právní i historická specifika, již delší dobu eviduje setrvalý nárůst sporů Nizozemsko, a na přední příčky se postupně posouvá Portugalsko. Pokud pak jde o důvody, těch je celá řada a vydaly by na samostatné pojednání.
Obecně jím ale je výše diskutované vstřícnější nastavení právní úpravy směrem k žalobcům. Tím se však dostáváme přesně ke shora naznačeným rizikům spojeným s tím, budeme-li úspěch nebo neúspěch právní úpravy hodnotit jen počtem podaných žalob.
V Nizozemsku, kde je sporů v porovnání s naší zemí výrazně víc, a někdo by nám tak mohl dávat holandskou jurisdikci za kýžený ideál, totiž situace dospěla k tomu, že někteří tamní odborníci naopak začínají stále častěji skloňovat, není-li takový stav už spíše na škodu.
V jakém smyslu?
Když to hodně zjednoduším, asi žádný investor nedychtí po podnikání v zemi, kde jeho podnik může hladce zlikvidovat spekulativně či účelově vedená hromadná žaloba. Optikou situace panující nyní u nás nám to může připadat až úsměvné, ale holandští kolegové se zaobírají právě například myšlenkami, není-li už jejich vstřícné nastavení hromadných žalob odrazující pro investice v tamní zemi. Nebo není-li brzdou inovací – s uvedením nových produktů a služeb na trh se totiž zpravidla pojí určitá rizika, že všechno nepůjde hladce jak má.
Obavy navíc jen umocňuje nedávná směrnice o odpovědnosti za vady výrobků, kterou budou muset členské státy implementovat, a na jejímž pozadí si lze velmi dobře představit nemalý prostor pro hromadné žaloby. Pokud byznysové prostředí nevěří či tápe v nejistotě, potom neinvestuje.
Na tyto aspekty jste narážel, když jste vyzýval ke zdrženlivosti při hodnocení české právní úpravy?
Přesně tak. Přijde mi, že řada lidí usuzuje na kvalitu právní úpravy jen optikou počtu vedených řízení. Pokud jich je v tuzemsku málo, zákonodárce podle nich automaticky selhal a je nutné všechno radikálně změnit.
Sám si dovedu představit některé dílčí změny zákona, všechny však doporučuji činit po důkladné analýze toho, co nám v praxi mohou přinést. Míněno včetně zmiňovaných makroekonomických či další relevantních hledisek. Úpravu, která deformuje podnikatelské prostředí, oslabuje konkurenceschopnost či přesouvá investice do jiných zemí, nepovažuji za žádoucí scénář.
Kterou změnu si tedy vy sám dovedete například představit?
Zahraniční inspirace ukazují, jakou důležitost může mít například přívětivě nastavené financování sporů třetí stranou. V tomto směru má dle mého tuzemské právní prostředí jisté rezervy. Nepohlížím na to nyní optikou investora – byť v době, kdy investice do tradičních nástrojů skýtají jen malé zhodnocení, může řadě subjektů dávat daná aktivita smysl – ale spíše jak napomoci právě v těch situacích, kdy by legitimní nároky neputovaly k soudu jen proto, že je nezisková organizace neufinancuje.
Na jaře letošního roku vyšla na téma financování sporů třetími stranami i obsáhlá studie zadaná evropskou komisí. Těchto sedm set stran textu bude spíše jen pro opravdové nadšence, ale zájemci tam mohou najít řadu zajímavých statistik i myšlenek hodných dalšího rozpracování.
To jste nyní zmínil naopak možnou změnu, která by nepotěšila subjekty v roli žalovaných. Souhlasíte jinak s názory, že zavedení institutu hromadných žalob bylo výhodné i z jejich pohledu?
Narážíte zřejmě na argumentaci v podobě hospodárnosti řízení, větší efektivity či úspor na straně žalovaných než v případě vedení desítek či stovek individuálních řízení. Rozumím těmto argumentům, ale prostřednictvím své sporové praxe mám za to, že věc je složitější. V případě hromadné žaloby nevystupuje v pozici žalobce jeden osamocený spotřebitel, ale specializovaný subjekt. Ten navíc může mít specializované právní zastoupení.
Do toho se s hromadným řízením pojí prvek větší veřejnosti (online rejstřík), institut zpřístupnění důkazů a třeba jednání o mimosoudní dohodě může mít zcela jiné parametry. Věřím, že dá řada společností za pravdu, že by mnohdy radši vyjednávaly mimosoudní dohodu o narovnání zvlášť s 15 (mnohdy nezastoupenými) spotřebiteli, nežli s jedním profesionálním žalobcem, s nímž (nebo jeho právním zástupcem) nemusí být vždy rozumná řeč.
Žádáte-li tedy po mně posouzení optikou žalovaných, existuje dle mého řada hledisek, proč to pro žalovaného výhodnější být nemusí. Hodně ale bude záležet na konkrétních okolnostech každého případu.
S ohledem na jediné doposud iniciované hromadné řízení asi nelze hovořit o tom, že by pro český trh právních služeb přibylo nějaké větší penzum s tím spojené práce?
Uvedené nedovedu zodpovědět optikou celého trhu. Pokud ale jde o činnost čistě v podobě zastupování v hromadném řízení, lze s uvedeným souhlasit. Vidíme to totiž přímo v rejstříku hromadných žalob, kde máme zatím jednu jedinou.
Z vlastního pohledu bych pak jen v obecné rovině dodal tolik, že spíše přibývá zájmu o konzultaci ze strany některých podniků, které by teoreticky mohly být v roli žalovaného. Zajímají se, zda daný typový nárok splňuje parametry pro hromadnou žalobu či nikoliv.
Certifikace je totiž vlastně alfou a omegou celého hromadného řízení. Některé firmy zkrátka preferují vědět předem na čem jsou, což lze ale v rámci postupu managementu firmy hodnotit nanejvýš kladně a prozíravě.
To nemusí být vždycky zrovna snadné jednoznačně posoudit, nakolik hromadná žaloba hrozí, nemám pravdu?
Je to značně komplexní věc. Nadto jde v případě hromadných žalob o zcela nový institut. To znamená absenci judikatury na dané téma. Posouzení, zda nároky splňují kvalifikační kritéria a žaloba by obdržela příslušnou certifikaci, je navíc mnohdy hraniční.
Teprve se ukáže, jakým způsobem budou soudy příslušná ustanovení zákona interpretovat. Žalovaným, kteří ale na rozdíl od firmy Postýlkov certifikační fázi nepodcení, se zde při šikovně vedené obraně často nabízí nemalý prostor, jak hromadné žalobě zabránit.
Zde by opět mohla přicházet do úvahy určitá zahraniční inspirace.
To mohu potvrdit a uvedené ostatně platí obecně, bez ohledu na institut hromadných žalob. Zahraniční inspirace dle mé zkušenosti pomáhá často v rovině samotného hmotněprávního posouzení věci. Nesmíme totiž zapomínat, že řada národních předpisů vyplývá z práva EU, resp. je důsledkem harmonizace. To například znamená, že určitou směrnici provedly i ostatní členské státy, a v některé z těchto zemí se mohla identická otázka již řešit.
Český soud jistě není povinen rozhodnout ve shodě s tím, jak situaci posoudil soud ve Francii nebo ve Španělsku. Ale ať už hájíte zájmy žalobce či žalovaného a nějaký takový precedent vám svědčí, je ku prospěchu věci o jeho existenci vědět a soudu jej v zájmu klienta zprostředkovat. Vývoj v zahraničních jurisdikcích proto konstantně monitorujeme, což nám naštěstí široká síť poboček významně usnadňuje.
Co předvídáte hromadným žalobám v druhém roce jejich života?
Výše zaznělo, že český zákon ve své stávající podobě nějakou lavinu hromadných žalob nepodporuje. Dosavadní trend to potvrzuje a neočekávám zde žádné dramatické změny. Poslanecká sněmovna může na podzim doznat jiného složení, ale ani z toho pro hromadné žaloby v druhém roce jejich života nejspíš nic zásadního nevzejde.
Na druhou stranu si nemyslím, že až budeme v termínu do 26. června 2027 předkládat Komisi zprávu o tom, jak v ČR hromadné žaloby fungují, že bude obsahovat pouze jeden spor. V tomto ohledu bych připomněl skutečnost, že v ČR může podat žalobu i zahraniční nezisková organizace uvedená na evropském seznamu oprávněných osob.
Na úplný závěr pak lze i zmínit, že podá-li firma Postýlkov odvolání, můžeme se brzy dočkat i prvního rozhodnutí z pera odvolací instance.
