„Osobně mám z koncesí nejraději právě koncesi na školní stravování. Je tam vidět naprosto konkrétní dopad: zajištění každodenního jídla pro žáky, odlehčení školního aparátu a v neposlední řadě i přímé finanční úspory pro zřizovatele. Navíc má koncese dost často určitý modernizační impulz. Přistoupí se k rekonstrukci kuchyně či obnově gastro vybavení, což také vnímám pozitivně,“ říká pro legalweb.
V časopisu Veřejné zakázky jste otevřel téma externího zajištění školního stravování a navrhl, že by mohlo být využíváno model koncese. O co v zásadě jde?
Školní stravování je svébytnou oblastí veřejných služeb. Nejde pouze o dodávku jídel, ale o výkon zákonem regulované školské služby podle školského zákona a prováděcí vyhlášky. Škola nebo její zřizovatel musí zajistit nejen samotný provoz jídelny, ale i dodržování výživových norem, hygienických požadavků a pravidel dietního stravování.
V praxi je stravování zajišťováno zejména vlastní jídelnou, modelem vývařovny a výdejny, případně dovozem jídel od externího poskytovatele. Koncese jde dál, protože umožňuje svěřit odbornému provozovateli celý provoz jídelny, od přípravy přes výdej až po personální zajištění, při zachování veřejnoprávní kontroly nad standardem a kvalitou služby. Klíčovým znakem koncese podle § 174 ZZVZ je přitom přenos skutečného provozního rizika na koncesionáře, tedy stav, kdy koncesionář nemá zaručenou návratnost nákladů a je vystaven výkyvům poptávky či nabídky.
Jaké jsou za vás hlavní výhody tohoto modelu?
Hlavní výhodou je, že škola nebo zřizovatel mohou svěřit stravovací službu odbornému provozovateli s potřebným know-how a personálním zázemím. Tím se sníží administrativní a organizační zátěž vedení školy, které se pak může více věnovat vzdělávacímu procesu. U větších zřizovatelů navíc koncese umožňuje sjednotit metodiku, reporting i kontrolní mechanismy napříč více školami. Přenos části ekonomického rizika na provozovatele zároveň motivuje k udržení stability a kvality služby, protože jeho odměna je spojena se skutečným provozem, nikoli jen s pevnou platbou.
Osobně mám z koncesí nejraději právě koncesi na školní stravování. Je tam vidět naprosto konkrétní dopad: zajištění každodenního jídla pro žáky, odlehčení školního aparátu a v neposlední řadě i přímé finanční úspory pro zřizovatele. Navíc má koncese dost často určitý modernizační impulz. Přistoupí se k rekonstrukci kuchyně či obnově gastro vybavení, což také vnímám pozitivně.
A jaké může mít tento model nevýhody?
Hlavní úskalí spočívá v tom, že koncese není univerzálním řešením pro každou situaci. Na začátku každého takového projektu je nutné pečlivě zvážit, zda je koncesní model pro danou školu nebo zřizovatele skutečně vhodný, protože ne všechny podmínky musí takovému uspořádání odpovídat.
Pokud se zadavatel pro koncesi rozhodne, je klíčové nastavit zadávací podmínky dostatečně konkrétně, tedy jasně stanovit standard služby, rozdělení nákladů a způsob kontroly. Bez toho mohou v průběhu smluvního vztahu vznikat výkladové spory a oslabení reálné kontroly nad kvalitou. Důležitá je rovněž včasná a srozumitelná komunikace vůči zaměstnancům i rodičům, aby koncese nebyla vnímána jako ústup od odpovědnosti za stravování dětí, ale jako promyšlené řešení odpovídající konkrétním podmínkám dané školy.
Co vás vlastně k tomuto tématu inspirovalo?
Koncese jako takové mě dlouhodobě zajímají. Je to model s velmi širokým uplatněním, který bývá v praxi spíše podceňovaný. Školní stravování je přitom ukázkovým příkladem, kde koncese dává smysl, jelikož jde o regulačně náročnou službu s jasně definovaným veřejným zájmem, kde je přenos provozního rizika na odborného poskytovatele přirozeným řešením.
K aktuálnosti tématu navíc přispívá i nedávná novela financování nepedagogických pracovníků, která posiluje odpovědnost zřizovatelů za krytí provozních nákladů, což může koncesnímu modelu dále nahrávat.
Lze podobně náročné povinnosti řešit takovýmto způsobem i v jiných obdobných případech?
Určitě ano. Koncesní model může dobře fungovat všude tam, kde jde o regulačně náročnou veřejnou službu s jasně definovaným standardem plnění a kde zadavatel nemá dostatečné personální nebo provozní kapacity k vlastnímu zajištění.
Typickým příkladem jsou sociální služby. I tam je provoz silně regulovaný, vyžaduje odbornou personální kapacitu a schopnost reagovat na měnící se potřeby klientů, a stejně jako u školního stravování může koncesionář nést skutečné provozní riziko při zachování veřejnoprávní kontroly nad kvalitou a dostupností služby ze strany zadavatele.
Ale abychom nebyli pouze v regulovaných odvětvích, v České republice byly příklady výstavby sportovišť. Jediným omezením koncesního modelu je tedy fakticky situace na trhu dané služby a nastavení vhodných podmínek.
Advokátní kancelář BRODEC & PARTNERS je partnerem legalwebu, v rámci této spolupráce byl publikován rovněž tento text.
Webové stránky BRODEC & PARTNERS je možné navštívit na adrese https://www.akbrodec.cz/
