Hodně se mluví o rozdělené společnosti. Projevuje se to i ve vaší praxi a v byznysu? Neboli přibývá sporů, nebo jich naopak ubývá?
O tom, že je společnost rozdělená, není třeba diskutovat. V obchodních sporech, kterým se věnuji, se to ale výrazně neprojevuje, protože ty bývají většinou motivovány ekonomickými zájmy, nikoliv společenskou polarizací.
Vyplatí se podle vás vždy nejdříve vyjednávat, nebo jsou i situace, kdy je potřeba jít se rovnou soudit?
V některých případech jiná cesta neexistuje. Obecně ale nelze říct, o jaké případy jde. Je to nutné posoudit s citem a zkušenostmi z jiných případů. Trochu bokem pak stojí případy, kdy je zahájení soudního řízení nutným prvním krokem. Mluvím o urgentních vyhrocených kauzách, kdy je například potřeba nejprve předejít neodvratitelné škodě předběžným opatřením. Nejdůležitější ale je, že podání žaloby nijak nebrání rozumnému mimosoudnímu vyjednávání. Naopak může být impulsem k jeho zahájení a podání žaloby otevře dveře k dohodě lépe než měsíce předchozího vyjednávání.
Jaký máte v tomto ohledu názor na různé typy mediace?
Při řešení sporů mají své místo. Záleží ale na konkrétním mediátorovi, zda se osobnostně nebo zvolenými technikami hodí pro ten který případ. Mediátor, který skvěle zvládá rozvodové spory, nemusí být nejvhodnější pro spor o vadné ocelové konstrukce.
Rezervovanější postoj pak mám k soudem nařízenému prvnímu setkání s mediátorem. Mám pocit, že soudci někdy tohoto nástroje využívají, aby oddálili zahájení řízení v často složitých sporech. Jistě, pokud se například soudí dva rodinní příslušníci, kteří ani nejsou právně zastoupeni, pak dává nařízení mediace smysl, protože o této možnosti nemusí vědět. Ale pokud se bavíme o stamilionových sporech, kde jsou obě strany právně zastoupeny, jeví se mi nařízená mediace často jako ztráta času. Takoví účastníci řízení vědí, že se mohou věc pokusit vyřešit mediací, a nepotřebují, aby je k tomu nutil soud. Od soudu potřebují, aby jejich věc rozhodl, a platí mu za to nemalé částky na soudních poplatcích. Mediace má smysl, když o ni mají zájem obě strany, ne když jsou k ní dotlačeny soudem.
Bývají automaticky nejsložitější ty spory, v nichž jde o miliardy, nebo to tak ani být nemusí?
Přímá úměra mezi hodnotou sporu a jeho složitostí neplatí. Jsou spory, kde jde o miliony korun, ale důkazní situace je relativně jasná, stejně tak i právní výklad, a soudní spor se často nevede proto, že by se strany zásadně rozcházely v právním názoru, ale z nějakého jiného důvodu, který nemusí být na první ani druhý pohled zjevný. Třeba pojišťovna žalovaného vyžaduje, aby se proti nároku vždy bránil soudně.
Na druhou stranu jsou spory, kde jde o pár tisíc, a může to být monstrproces na několik let, ve kterém obě strany utopí násobně víc prostředků, než o kolik se soudí, například protože jde pro oba účastníky o principiální spor, který je pro ně zkrátka z jiného důvodu důležitější, než by odpovídalo jeho nominální hodnotě.
Pro advokáta navíc složitost sporu nemusí spočívat ve složitém dokazování nebo ve složité právní otázce, ale ve složitém klientovi. Se složitým klientem je složitý každý spor, bez ohledu na jeho hodnotu.
Jaký váš spor – alespoň v obecné rovině – byl zatím nejsložitější?
Mám několik kandidátů, přičemž každý byl nejsložitějším jiným způsobem. Už jako koncipient jsem byl velmi intenzivně zapojený do mimořádně velkého a především vyhroceného společnického sporu, kde jsme si s protistranou takřka obden vyměňovali předběžná opatření a spor vyvrcholil výjezdem zásahové jednotky policie do sídla společnosti, o kterou se bojovalo. Tento spor byl mým doposud nejsložitějším z hlediska intenzity.
Dalším kandidátem je spor, kdy jsme klienta zastupovali u The London Court of International Arbitration (LCIA). Ani litigační advokáti z České republiky nemají možnost zastupovat klienty u takové instituce každý den. Náročnost tedy spočívala v nutnosti rychlého zorientování se v nových procesních pravidlech.
A třetím kandidátem je aktuálně běžící kauza, kde zastupujeme klienta v jednom z největších českých insolvenčních řízeních. Náročná je nejen svým rozsahem, ale i tím, že bude mít řadu judikatorních dopadů.
Věnujete se například sporům ve stavebnictvím nebo těm spojeným s insolvencemi. Jak se vám daří se zorientovat v problematice napříč různými sektory byznysu?
Nemám na vybranou, protože základní orientace v byznysu klienta je nutnou podmínkou pro jeho úspěšné zastupování. Právě tuto různorodost ale vnímám jako jednu z největších předností litigací jako oboru. Musíte perfektně znát procesní předpisy, ale zároveň pracujete s téměř kompletní škálou hmotného práva, protože v praxi žádné dva spory nejsou stejné a každý vás zavede do trochu jiné oblasti podnikání i jiné oblasti práva. Litigační advokát se vlastně neustále učí nové obory, a to nejen ty právní.
Proč jste si vybral za svou specializaci právě litigace a arbitráže?
Upřímně, žádný velký plán za tím nebyl. Brzy během studia jsem zjistil, že mě více baví soukromé právo, našel jsem si tedy praxi v advokátní kanceláři, která se věnovala širokému spektru soukromého práva, a kde jsem si mohl vyzkoušet různá soukromoprávní odvětví, až jsem zjistil, že právě litigace mě baví nejvíc a zároveň mi nejvíc sedí.
Pokud byste porovnal rozhodčí řízení probíhající u nás a v zahraničí, je jejich úroveň srovnatelná?
To bychom srovnávali nesrovnatelné. Když v Česku hovoříme o rozhodčích řízeních, téměř vždy tím máme na mysli rozhodčí řízení, které se řídí zákonem o rozhodčím řízení, který stanoví, že v řízení před rozhodci se subsidiárně užije občanský soudní řád. Nenápadné ustanovení, které ale znamená, že české rozhodčí řízení je o něco rychlejší obdobou soudního řízení, kde místo soudce rozhoduje rozhodce.
Zahraniční rozhodčí řízení takto zpravidla nefungují. Mají úplně jiná pravidla a postupy, kdy mají například strany k dispozici jen jedno až dvě rozsáhlá meritorní vyjádření. To umožňuje předem připravit podrobný harmonogram celého řízení. Účastníci řízení tak přesně vědí, kdy mohou počítat s finálním rozhodnutím. Právě předvídatelnost je jednou z největších výhod mezinárodní arbitráže.
A soudy, jak vnímáte v mezinárodním porovnání ty české?
Relevantní srovnání mám jen s evropskými soudy. Možná to někoho překvapí, ale podle mě minimálně v evropském srovnání vychází české soudy velmi dobře. Občas nad některými rozhodnutími kroutím hlavou, ale to nevnímám jako institucionální selhání. Mám dojem, že jsou české soudy relativně rychlé (byť tedy s výraznými výjimkami) a co je ještě důležitější, jsou nezávislé. Pokud bych ale měl vybrat jednu oblast, kde česká justice opravdu potřebuje dohnat dobu, je to digitalizace. Nedal bych ruku do ohně za to, že se v příštích 15 letech dočkáme fungujícího elektronického spisu.
Máte nějaký „vysněný“ soud, rozhodčí soud nebo jiný orgán, který byste si chtěl pracovně „vyzkoušet“?
Zjistil jsem, že mě baví obdoba amerických trials, tedy „maratonů“, kdy jednání trvá několik dní v kuse od rána do večera, svědek střídá svědka a všichni přítomní se několik dní plně věnují právě jen jedné kauze. To se vám u českého soudu nestane, ale v mezinárodní arbitráži ano a je to zážitek, který bych rád ještě někdy vyzkoušel.
Vyzkoušet bych si chtěl i zastupování v řízení o hromadné žalobě. Už při přípravě zákona, na které jsem se okrajově podílel, mě napadlo hned několik procesních kroků, které bych rád otestoval v praxi.
Advokátní kancelář Aegis Law je hlavním partnerem legalwebu, v rámci této spolupráce byl publikován rovněž tento text.
Webové stránky Aegis Law můžete navštívit na adrese https://www.aegislaw.cz/
