Uvedené členění se opírá v první řadě o okolnosti historické. „Klasické“ pilíře státní moci vznikly přirozeným vývojem již v dávných dobách. Locke, Montesquieu ani de Tocqueville je nevynalezli, pouze přesněji definovali jejich role a vztahy a načrtli rámec jejich vzájemné kooperace, který známe jako moderní model dělby moci (přičemž je třeba říci, že v dějinách existovaly i jiné modely, jak připomíná např. Michal Skřejpek). Označuji-li druhou skupinu pilířů jako „liberální“, je to – přiznávám – spíše z nouze zvolený termín, který by měl ve skutečnosti vyjadřovat jakési redefinice, v mnohých ohledech symbolické, v jiných novátorské, čímž nechci vyslovovat žádné hodnocení, neboť novátorství, jak známo, může být zrovna tak zdařilé, jako nepovedené.
Když to hodně zjednodušíme, možná představa novátorů na počátku byla: Hlava státu (lhostejno, zda král, nebo prezident) se hodí pro reprezentaci – zachováme ji, zbavíme (většiny) mocenských prerogativů a „přihodíme“ k moci výkonné (vláda bude vládnout, hlava státu zdobit). Poslancům ponecháme zákonodárnou fušku, ale přidáme k nim senátory, aby na ně někdo dohlížel. Soulad jednání lidí se zákonem nechť zůstane soudům, soulad zákona s ústavou ať posuzuje soud ústavní. Takhle se to může jevit jako nějaká bagatelizace, ale vlastně to právě takhle jednoduché je.
Tento model má nepochybně jistou logiku v míře opatrnosti. Když autoři „původního“ modelu dělby moci kdysi dávno uvažovali o třech pilířích státního soustrojí, představovalo pro ně nejvýznamnější výzvu formulování systému vzájemných brzd a balancí, jejichž funkcí, jak jsem kdysi napsal v Osudných vynálezech lidstva, je garantovat, že žádný z pilířů neztratí svou relativní samostatnost, leč ani organickou příslušnost k jednotnému systému státní moci, nevymkne se z něj, ale ani se z něj nemůže „vypařit“, a neumožní, aby některý pilíř získal dominantní úlohu sám či v „koalici“ s druhým pilířem, takže ani dva z těchto mocenských pilířů nemohou dojít k dohodě o likvidaci nebo hibernaci toho třetího. Od vertikálního rozdělení (ve skutečnosti rozštěpení) tří pilířů v šest (tří „klasických“, tří „liberálních“) si naši tvůrci ústavy nejspíš slibovali znásobení těchto bezpečnostních záruk. To je ovšem, jak se ukazuje, velký omyl. Výsledkem je přirozené oslabení každého z pilířů, dysfunkce některých brzd a rovnovah.
Stalo se to, co je svým způsobem typické pro fukuyamovsky pojatou představu systému označovaného jako liberální demokracie. Ta byla prohlášena za tak dokonalou, že na ní už není třeba nic měnit, leda snad vylepšovat dokonalost k naddokonalosti. K příznačným projevům těchto farizejských snah patřilo (a nenalhávejme si – nadále patří) vynalézání dalších a dalších způsobů, jak ještě lépe kontrolovat. Profesor Parkinson by dobře věděl, že v tomto smyslu „kontrolovat“ znamená hlídat. Nedávno jsem v jiném komentáři připomněl Iuvenalovy Satiry a jeho povzdech „Quis custodiet ipsos custodes?“ V praxi – protože se pohybujeme v prostředí jednoznačně politickém – vzniká boj o mocenské písky mezi „sesterskými“ pilíři, což je návdavkem umocněno rozdílnými způsoby jejich kreace.
Je-li toto vše doprovázeno zásadními ideologickými atavismy osob reprezentujících jednotlivé pilíře (k tomu cítím potřebu poznamenat, že z tohoto schématu se – naštěstí – vymyká obecné soudnictví), je otázkou, zda zůstat u pracovního dělení našich státních pilířů na „klasické“ a „liberální“. Obávám se, že nebudu daleko od pravdy, když vyslovím domněnku, že by stejně posloužilo označení „koaliční“ a „opoziční“. A omlouvám se Giovanni Sartorimu. Jeho představa, že politická opozice by měla konstruktivně oponovat, nikoliv destruktivně obstruovat, je sice krásná, ale české realitě vzdálená, bohužel bez ohledu na to, kdo je právě v „koalici“ a kdo v „opozici“. Jako pověstné „ceterum autem censeo“ volám – je třeba zpřesnit ústavu!
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
