Německá tragédie
Dnešní soudní drama začíná už 3. 8. 2012 tragickou nehodou kamionu, při které v Německu umírá český řidič. Hrdinkou dnešního příběhu tak nebude zesnulý řidič, ale jeho manželka, paní Hana.
Když se totiž vzpamatovala z šoku z manželovy smrti, začala přemýšlet, jak bude platit účty. Zesnulý manžel totiž jako řidič kamionu vůbec nevydělával špatně. Každý měsíc dostával nějakých 44 tisíc korun, což byly v roce 2012 docela dobré peníze.
Peníze má firma
První zastávkou paní Hany byla Česká správa sociálního zabezpečení a žádost o vdovský důchod. Ten jí správa začala bez námitek posílat, ale něco bylo špatně. Byl jen ve směšné výši proti tomu, kolik manžel nosil domů peněz.
Po troše pátrání paní Hana zjistila proč. Její manžel totiž oficiálně pracoval jen za minimální mzdu – tehdy 9 800 korun – a zbytek peněz dostával jako cestovní náhrady. Z pohledu zaměstnavatele to byla ideální volba, protože se z nich neplatí daň z příjmů ani zdravotní a sociální pojištění. Zaměstnanec je tedy zjednodušeně dostane „v čistém“. Zádrhel ale nastal ve chvíli, kdy se z těchto částek měl počítat důchod. Když se z cestovních náhrad neplatí pojistné, nezohledňují se ani při výpočtu vdovského (ani jiného) důchodu.
Paní Hana se tak obrátila na zaměstnavatele svého zesnulého manžela. Podle zákoníku práce je totiž v případě pracovního úrazu povinen přispívat na výživu pozůstalých ve výši 50 % průměrného výdělku zesnulého zaměstnance. Tato částka se ale v tomto případě snižuje o vdovský důchod z důvodu jeho smrti.
Když se vše sečetlo, zažalovala paní Hana zaměstnavatele o téměř 3 miliony korun.
Chybějící podklady
Zaměstnavatel se ale rozhodl nedat paní Haně své peníze lacino. Stejně jako správa sociálního zabezpečení argumentoval, že manžel vydělával jen minimální mzdu a zbylých 35 tisíc měsíčně byly cestovní náhrady. A navíc se při vyšetřování nehody zjistilo, že manžel v okamžiku nehody nebyl připoutaný, takže si za úmrtí vlastně mohl sám.
Soudy argument o spoluzavinění z důvodu nepřipoutání se akceptovaly a rozhodly, že férové rozdělení odpovědnosti za smrt mezi firmu a manžela je 50/50.
Ale výplatní pásky podporovaly verzi zaměstnavatele, že mzda zesnulého manžela byla skutečně jen ve výši minimální mzdy, a zároveň bylo jasné, že na zahraniční cesty skutečně jezdil. Soudci tak uložili paní Haně, aby doložila, kolik podle ní měly cestovní náhrady správně činit.
S tím ale paní Hana nesouhlasila, protože podle ní měl všechny tyto informace mít k dispozici zaměstnavatel. Ona jen od zesnulého manžela věděla, že rozhodně nedělal za minimální mzdu a že firma měla systém odměňování naježděných kilometrů, který byl ale z daňových důvodů oficiálně schovaný za cestovní náhrady.
Tato cesta se ukázala jako slepá. K metodice výpočtu cestovních náhrad se nepodařilo zjistit vlastně nic – vnitřní předpisy ani záznamy o provedených cestách se nedochovaly a ani výslechy mzdové účetní a ostatních tehdejších zaměstnanců definitivní odpověď nepřinesly.
Podle paní Hany byla odpověď tím jasnější. Povinnost mít k dispozici mzdové podklady má přece zaměstnavatel. A pokud v nich byl takový nepořádek, že se nyní nedá zjistit, jestli vyplacená výše cestovních náhrad skutečně seděla na provedené cesty, měl by si Černého Petra vytáhnout zaměstnavatel – a měl by paní Haně zaplatit ony téměř tři miliony korun.
Nejvyšší soud
Soudci Nejvyššího soudu vyšli z obecného závěru, že kdo jde k soudu, musí prokázat, že má pravdu, jinak riskuje, že spor prohraje.
Situace může být odlišná, pokud by protistrana zmařila nebo ztížila využití konkrétního důkazního prostředku, ať už úmyslně nebo z nedbalosti.
Při výpočtu zahraničních cestovních náhrad potřebuje zaměstnavatel velké množství informací, včetně délky pracovní cesty, okamžiku přechodu státní hranice i toho, zda zaměstnanec během pracovní cesty dostal nějaké jídlo zdarma.
A bohužel pro paní Hanu tyto údaje musí zaměstnavateli dodat právě zaměstnanec. To znamená, že i když už zaměstnavatel tyto informace kvůli nepořádku ve své dokumentaci nemá, nemusí to automaticky jít k jeho tíži. Zaměstnanec měl totiž všechny informace a podklady potřebné k výpočtu cestovních náhrad původně k dispozici jako první.
„Z uvedeného vyplývá, že k dokladům potřebným k vyúčtování cestovních náhrad má podle právní úpravy přístup nejprve zaměstnanec a poté zaměstnavatel. Zaměstnanec tak ihned po vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavatelem musí vědět, že vyúčtování neodpovídá dokladům, které zaměstnavateli předložil, nebo že takové doklady vůbec nebyly předloženy atd. Podle toho může v následném soudním řízení uvádět svá skutková tvrzení a navrhovat důkazní prostředky (i jiné, než má v dispozici zaměstnavatel). Protože zaměstnanec takovou možnost měl, nelze uvažovat o tom, že by zaměstnavatel tím, že soudu nepředložil doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, znemožnil zaměstnanci vedení důkazu k tvrzení, že částka vyplacená na cestovní náhrady byla ve skutečnosti odměnou za vykonanou práci (mzdou), a že by mělo dojít k výjimečnému obrácení důkazního břemene k této tvrzené skutečnosti.“ (Nejvyšší soud sp. zn. 21 Cdo 908/2025)
Morální ponaučení
Paní Hana tak nakonec se svým nárokem neuspěla. Důvodem bylo, že se odvolávala na důkazy, které měl mít v první řadě k dispozici její zesnulý manžel. A pokud je neměl a nepředal jí je (a zřejmě ani zaměstnavateli), nemůže se nyní u soudu domáhat toho, že byly cestovní náhrady vypočteny nesprávně.
Zároveň by se dalo rozhodnutí vykládat i tak, že pokud manžel věděl, že je systém odměňování ve firmě „cinknutý“ a v cestovních náhradách se fakticky vyplácí peníze, které by měly být mzdou, nemůže se pak on ani jeho manželka proti zaměstnavateli domáhat přepočtu průměrného výdělku, nemají-li dostatečně pádné důkazy.
Poučení pro zaměstnavatele ale je, že pokud by paní Hana měla dostatečné důkazy o pracovních cestách svého manžela – možná by stačilo třeba i ukládání polohy mobilního telefonu – mohlo jít pro firmu o třímilionový průšvih.
Stejně tak mohla být situace podstatně jiná, pokud by šlo o jiné složky odměny zaměstnance, u kterých by nebylo možné opřít se o závěr, že podklady má vždy podle zákona k dispozici zaměstnanec jako první.
Naopak poučení pro zaměstnance, kteří mají pocit, že na „stát“ vyzráli podobnou agresivní daňovou optimalizací, je trochu hořké. Mohou totiž snadno zjistit, že optimalizace měla i další, ne úplně zjevné negativní dopady – v tomto případě na hmotné zajištění rodiny po pracovním úrazu. A v jejich světle se daňová úspora nakonec nemusí jevit jako úplně výhodná volba.
Drobným vítězstvím paní Hany nakonec bylo to, že svým příběhem přesvědčila soud alespoň o tom, že nemusela protistraně platit náhradu nákladů řízení za prohru v soudním sporu, která by v případě žaloby o tři miliony korun vůbec nebyla malá.
Advokátní kancelář Aegis Law je hlavním partnerem legalwebu, v rámci této spolupráce byl publikován rovněž tento text.
Webové stránky Aegis Law můžete navštívit na adrese https://www.aegislaw.cz/
