Tentokrát jsme se sešli, abychom diskutovali o ochraně osobnosti. To je téma nejen velmi atraktivní, ale také – aniž bych chtěl podceňovat oheň – žhavější a možná úpornější než požáry v Českém Švýcarsku. Omlouvám se proto, že nemohu odolat a učiním na tento účet alespoň krátkou poznámku.
Listina základních práv a svobod v čl. 10 odst. 1 hlásá, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. To je podle mého názoru sice jakési doktrinární (spíše však proklamativní) východisko, ale jeho ústavní a vůbec právní rozměr je poněkud sporný už z toho důvodu, že žijeme v době, která je charakteristická tím, že:
1. Všichni na všechny téměř všechno vědí. O to se korporativně staráme tím, že každý na každého včetně sebe na internetu a sociálních sítích práskne cokoliv, bez ohledu na to, jestli to je pravda, nebo není.
2. Jediné, co nikdo neví, je, kdo to všechno řídí. Pokud bychom zmíněným zdrojům měli věřit (to je samo o sobě samozřejmě nesmyslné, přesto tak mnozí z nás neochvějně činí), je třeba dodat, že to asi buď řídí USA, Čína, Rusko, Musk a Zuckerberg, nebo tajné služby. Nebo to možná neřídí nikdo. Nebo to řídí Trump, takže nikdo neví, jak je to řízeno. Jisté je jen to, že Evropská unie to sice neřídí, ale o to více reguluje.
3. Právo za zachování důstojnosti, cti a dobré pověsti každý člověk má, ale je tu jiný problém: co když nemá důstojnost, čest a dobrou pověst? Přídavná otázka zní, co je dnes pod pojmy důstojnost, čest a dobrá pověst míněno. Jsou to pojmy neurčité, a proto je nutno je interpretovat.
Podívejme se, jak se s tím vypořádal Ústavní soud. K podstatě lidské důstojnosti se vyjádřil mj. v nálezu sp. zn. II. ÚS 2268/07: „Lidská důstojnost jako hodnota je ukotvena v samých základech celého řádu základních práv obsažených v ústavním pořádku. Je s ní spojen nárok každé osoby na respekt a uznání jako lidské bytosti, z něhož plyne zákaz činit z člověka pouhý objekt státní vůle, anebo zákaz vystavení osoby takovému jednání, které zpochybňuje její kvalitu jako subjektu.“ K tomu Ústavní soud dodává, že „materiální ústavní stát se vyznačuje svým přitakáním nadpozitivním hodnotám (ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR), jako jsou lidská důstojnost, svoboda, spravedlnost, které představují podstatné náležitosti demokratického právního státu. Respekt a ochrana lidské důstojnosti a svobody je nejvyšším a nejobecnějším účelem práva.“
Souhlasím s tím, i když to není formulováno právě srozumitelně pro normální lidské uši, jenže zároveň tu vidím velký problém. Toto je interpretace vycházející z představy, že lidskou důstojnost je třeba chránit především proti státu. Obávám se ovšem, že každodenní praxe je jiná. Asi bych si vzpomněl, kdy se stát, přesně řečeno jeho různí reprezentanti v rámci své funkce, pokusil zaútočit na mou lidskou důstojnost, ale dalo by mi to dost práce (že dělá hodně hloupostí, je jiná věc). Zato případů, kdy se o něco takového pokusí grázl v tramvaji vůči spolucestujícím, dítě školou povinné vůči učitelce, opilý machr v hospodě vůči slušným zákazníkům et cetera, zažil každý z nás jistě nesčíslně. Ale to jsou celkem zbytečná slova. Podívejte se na sociální sítě. Důstojnost je vnitřní hodnota člověka, nikoliv však hodnota samozřejmá a všudypřítomná. Listina základních práv a svobod může stokrát tvrdit, že svou důstojnost má každý, ale jestli ji mají i ti sprostí, nízcí, vulgární a nebezpeční pisálkové, bohužel včetně mnohých politiků a vysokých úředníků, kteří nálepkují hlava nehlava, pak pojmu důstojnost v tomto kontextu absolutně nerozumím.
Problémem i v tomto směru je, že společnost je silně rozštěpená. Animozita se jako láva dostává na povrch. Dříve se zpravidla rozlila jen na sopečném úbočí hospody, přičiněním katalyzátorů ve formě sociálních sítí se dnes šíří po celé zemi. Ten, kdo dříve, chtěl-li někomu předat část své žluči, musel se s ním dostat do kontaktu. Dnes to ale není nutné. Vztah konkrétního útočníka a konkrétní oběti se na aktivní straně anonymizoval.
Obecně se asi shodneme na tom, že žádoucím jevem je demokratizace, čili zlidovění. Potíž je ale v tom, že s procesem zlidovění toku informací dochází zákonitě i k jeho vulgarizaci. Žijeme ve zvláštní době, ve které je nejhrubší vulgarita běžnou součástí vyjadřování. Zajímavé je, že naopak humor – na rozdíl od sprostoty – je utlačen do kouta. Ve veřejném prostoru můžete každému nadávat – s prominutím budu citovat jen několik pojmů z dnešního FB, že je hnusný debil, hajzl, svině, nácek nebo píča, ale obézního člověka nesmíte označit jako tlusťocha, nesmíte poukázat na to, že ve sportovních soutěžích žen bojují muži, Skoty nemůžete označovat za kolenovrty a není přípustno klasifikovat blondýnky jako naivky, neboť by se jednalo o politickou nekorektnost, ba diskriminaci.
A tak mě napadá otázka: Chceme-li vážně debatovat o ochraně osobnosti, vejdeme se skutečně do floskule „celebrita žalovala bulvár“? Opravdu měl tohle ústavodárce na mysli? Je v této společnosti důstojnost fakticky tou „nadpozitivní hodnotou“, o které tak plamenně hovoří Ústavní soud? Zajímaly by mne vaše názory.
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
