V praxi totiž není výjimečné, že se dlužník v průběhu sporu nebo ještě před ním začne svého majetku zbavovat. Nemovitost převede na společnost ze skupiny, na svého příbuzného nebo na jinou třetí osobu. Věřitel přitom může mít oprávněnou pohledávku, ale v důsledku převodu majetku ji nakonec nemusí mít z čeho uspokojit. Právě pro takové situace zná občanský zákoník institut relativní neúčinnosti právního jednání a s ním související výhradu práva dovolat se této neúčinnosti.
Co znamená relativní neúčinnost
Zjednodušeně řečeno jde o ochranu věřitele před jednáním, kterým dlužník zmenší svůj majetek, a tím zhorší možnost věřitele domoci se uspokojení své pohledávky.
Typickým příkladem je situace, kdy dlužník během probíhajícího sporu převede nemovitost na jinou osobu. Samotný převod přitom není automaticky neplatný. Pokud jsou ale splněny zákonné podmínky, může se věřitel domáhat toho, aby byl převod vůči němu považován za neúčinný. To mu následně umožňuje dosáhnout uspokojení pohledávky z majetku, který z majetkové sféry dlužníka odešel.
K tomu slouží tzv. odpůrčí žaloba. Zásadní komplikací ale je, že věřitel se může relativní neúčinnosti soudně domáhat až tehdy, když má vůči dlužníkovi vykonatelnou pohledávku. Právě v tom však spočívá praktický problém.
Co když soudní spor o samotné pohledávce ještě neskončil
Představme si, že věřitel žaluje dlužníka (společnost nebo fyzickou osobu) o zaplacení několika milionů korun. Současně zjistí, že dlužník mezitím převedl své nemovitosti na propojenou společnost nebo příbuzného, popř. je vložil do svěřenského fondu. Jenže soudní řízení o zaplacení ještě probíhá a pohledávka věřitele zatím není vykonatelná.
Čekat na konec sporu může být rizikové. Pro možnost domáhat se relativní neúčinnosti totiž zákon stanoví lhůty, jejichž délka se liší podle okolností konkrétního případu.
Obecně zákon rozlišuje například úmyslné zkrácení věřitele, jednání s osobou blízkou, některá bezúplatná jednání nebo situace, kdy druhá strana musela dlužníkův zkracující úmysl poznat. Nejdelší, pětiletá lhůta platí pro právní jednání, které dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele, pokud byl tento úmysl druhé straně znám. Dvouletá lhůta se uplatní tehdy, pokud druhé straně musel být vzhledem k okolnostem úmysl dlužníka zkrátit věřitele znám.
Stejná dvouletá lhůta platí také pro zkracující jednání mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo učiněná v její prospěch a zásadně rovněž pro bezúplatná právní jednání dlužníka. Ještě kratší, jednoroční lhůtu zákon stanoví pro kupní či směnnou smlouvu, pokud druhá strana musela v jednání dlužníka poznat mrhání majetkem, kterým dochází ke zkrácení věřitele. V praxi je proto zásadní zjistit, kdy k převodu či jinému vyvedení majetku, například jeho vyčlenění do svěřenského fondu, došlo, a také posoudit, o jaký typ právního jednání šlo, kdo byl jeho druhou stranou a co tato osoba o zkracujícím úmyslu dlužníka věděla nebo vzhledem k okolnostem vědět musela.
Může tak nastat paradoxní situace, kdy věřitel ještě nemůže podat odpůrčí žalobu (protože nemá vykonatelnou pohledávku), ale současně mu již běží lhůta, ve které by toto právo měl uplatnit.
Výhrada jako pojistka věřitele
Řešením je výhrada práva dovolat se relativní neúčinnosti. Pokud pohledávka věřitele ještě není vykonatelná, může věřitel oznámit osobě, vůči níž se bude chtít neúčinnosti dovolávat, že si toto právo vyhrazuje. Po řádném oznámení výhrady mu příslušná lhůta neběží, dokud se jeho pohledávka nestane vykonatelnou. Věřitel tak může pokračovat v soudním sporu o svou pohledávku, aniž by mezitím přišel o možnost později napadnout převod majetku dlužníka.
Výhrada přitom není odpůrčí žalobou a sama o sobě ještě neznamená, že převod majetku je neúčinný. Je spíše pojistkou do budoucna. Věřitel si jejím prostřednictvím zachovává možnost podat odpůrčí žalobu poté, co získá vykonatelnou pohledávku, a nevystavuje se marnému uplynutí zákonných lhůt pro její podání.
Komu a jak se výhrada oznamuje
Výhrada musí být oznámena tomu, vůči komu se věřitel bude následně neúčinnosti dovolávat, typicky tedy osobě, na kterou dlužník svůj majetek převedl. Výhrada musí dostatečně určitě identifikovat zejména dotčené právní jednání a pohledávku, kterou má chránit.
Zákon navíc stanoví zvláštní způsob jejího oznámení. Výhradu lze adresátovi oznámit prostřednictvím soudu, soudního exekutora, nebo notáře. V praxi proto nejde jen o sepsání dopisu a jeho odeslání protistraně. Je třeba správně zvolit postup doručení, a především pohlídat okamžik, kdy výhrada vyvolá zamýšlené právní účinky.
Závěr
Jakmile existuje riziko, že dlužník převádí nebo jinak vyvádí svůj majetek, měl by věřitel zbystřit. Majetek je vhodné monitorovat průběžně a včas vyhodnotit podání výhrady. Výhrada práva dovolat se relativní neúčinnosti je poměrně nenápadný, ale velmi praktický nástroj. Sama věřiteli peníze nevymůže, ale může zachovat možnost uspokojit se z vyvedeného majetku.
Mgr. Bc. Hana Kramperová je advokátkou Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.
Advokátní kancelář Aegis Law je hlavním partnerem legalwebu, v rámci této spolupráce byl publikován rovněž tento text.
Webové stránky Aegis Law můžete navštívit na adrese https://www.aegislaw.cz/
