Pan Skrčílek je takovým svátečním řidičem, jeho automobil stojí většinu času na parkovací plošině v podzemních garážích bytového domu. Vyjíždí s ním skutečně jen občas, vždy má nervy s tím, aby auto při sjíždění a hlavně při vyjíždění a opětovném parkování neodřel. Garážové prostory jsou totiž stísněné a zvláště jednotlivá místa nepřekypují prostorem, všude kolem sebe mají zdi.
Takže se pan Skrčílek jednou vracel domů a už dopředu se stresoval tím, jak zaparkuje. Tentokrát ale úplně zbytečně, protože jak záhy zjistil, parkovat neměl kam. Na jeho místě stál veterán zakrytý bílou plachtou.
Pan Skrčílek nevěřil vlastním očím. Občas trochu zmatkoval, a tak se nejprve pořádně rozhlédl, jestli skutečně přijel ke svému místu. A ano, byl tam, kde měl být, chybu neudělal. Tak co na něm dělalo cizí auto?
Nešťastný automobilista vztekle skasal plachtu zakrývající starý parádní automobil, nijak mu to ale nepomohlo. Na autě a ani v něm – tedy alespoň soudě pohledem zvenku – nebyla sebemenší stopa, která by mohla vést k vypátrání jeho majitele.
Panu Skrčílkovi totiž okamžitě došlo, že takovéhle auto se plachtou přikrývá ve chvíli, kdy se někam parkuje na delší čas. Kde teď bude parkovat on? Jak to má celé vyřešit? A co si to kdo vůbec dovolil, takhle okupovat jeho parkovací místo?
Ani nevolal mě, ale rovnou kontaktoval policii. Jenže tam se se zlou potázal, protože příslušný strážník ho informoval, že v této věci nemají jakoukoliv pravomoc a když to zjednoduším, že si to nějak musí vyřešit sám.
Jenže jak? Čistě legální cesta totiž v takových situacích neexistuje. Jediná možnost by byla se nějak dostat k informaci, komu dané auto patří, samozřejmě prostřednictvím jeho poznávací značky. Jenže to lze zjistit jen přes oficiální místa a tyhle informaci se samozřejmě civilům jen tak nedávají.
Pan Skrčílek měl nakonec štěstí. Provizorně zaparkoval venku na ulici – samozřejmě ho to stálo další nervy, protože musel opět vyjet z garáží a parkování na silnice také nebylo to pravé ořechové – a když se přes garáž vracel domů, potkal souseda, pana Voženílka, který zkoumal teď už jen nedbale zakrytého veterána.
„Čovečo, Lojzo, to je auto mého synovce. Neměl ho kam dát. Tak jsme se domluvili, že ho postaví na moje místo, já s tím svým křápem můžu stát venku,“ začal pan Voženílek. „Teď ale koukám, že to dal asi na tebe.“
Takže se všechno rychle vyřešilo: synovec dorazil, přeparkoval a pan Skrčílek opatrně zajel na své místo. S jasným přesvědčením, že teď už se z místa ani nehne. Co by totiž dělal, kdyby se situace zopakovala, tentokrát ale s někým úplně cizím, kdo by třeba odjel do zahraničí? A po pravdě, ani já bych mu nic moc nedokázal poradit.
JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M. je zakladatelem advokátní kanceláře Matzner & Vítek a odborník na IT a autorské právo.
Matzner & Vítek Legal je hlavním partnerem legalwebu, v rámci této spolupráce byl publikován rovněž tento text.
Webové stránky Matzner & Vítek Legal je možné navštívit na adrese https://www.matznervitek.legal/
