Děti a oběti bychom měli chránit daleko víc, než se děje, říká Michaela Kolman, první ombudsmanka MPSV

Zdroj: Jan Kolman

Známá zpěvačka a muzikálová hvězda Michaela Kolman, známá hlavně jako Michaela Nosková, působí už přes půl roku na Ministerstvu práce a sociálních věcí (MPSV) jako vůbec první ombudsmanka. Nastavuje si agendu, řeší stížnosti na supedávku i invalidní důchody, nejvíce se ale angažuje při ochraně dětí a obětí trestných činů. I jako neprávnička se v systému velmi dobře orientuje, vychází totiž také ze své osobní zkušenosti. A apeluje na instituce, aby se k obětem chovaly s empatií a nenutily je například do společných jednání s agresory.

Ve funkci první ombudsmany MPSV máte za sebou půl roku. Jak se během té doby vyvinula vaše agenda?

Je pravda, že nikdo takový na MPSV dříve nepůsobil, a tak jsme si jednotlivé spolupráce museli teprve nastavit. Jak s dalšími ombudsmany, tak s Generálním ředitelstvím Úřadu práce, Českou správou sociálního zabezpečení nebo s OSPODy. 

Nejčastěji řeším záležitosti spojené s ochranou dětí a stížnosti spojené se superdávkou nebo se změnami u invalidních důchodů. V případě sporů o děti jsem spíše takovou mediátorkou, snažím se pohybovat jak mezi rodiči navzájem, tak mezi rodiči a OSPODy. Pokouším se třeba vysvětlovat, proč dochází k jednotlivým úkonům, proč se OSPOD chová tak, jak se chová a proč hájí zájmy dítěte tak, jak je hájí. 

Zahajujeme rovněž spolupráci s neziskovými organizacemi a propojujeme je s potřebnými klienty, kteří třeba nemají kde bydlet, nebo se ocitli v jiných problémech a někdo jim s tím může pomoci. 

Vaše agenda je tedy dost široká, ale právě ochrana dětí z ní zjevně vystupuje. Co si myslíte o aktuálně navržené novele rodinného práva, která má právě ochranu dětí posílit?

Vnímám obě skupiny názorů, jak ty, které jsou pro novelu, tak ty, které jsou spíše proti ní s argumentem, že se rodinné právo měnilo už na začátku roku, tak by se tyto změny měly nejprve usadit. Ale to, že ta již účinná novela nebyla primárně mířená na vysoce konfliktní vztahy a ochranu dětí, řekla na jednom z kulatých stolů v Senátu i bývalá ministryně spravedlnosti Eva Decroix. I já si tak myslím, že tyto změny jsou potřeba, protože jsem přesvědčená o tom, že již změny z rozvodové novely nedokážou řešit problémy ve vztazích, kde dochází k domácímu nebo sexualizovanému násilí. 

Jako extrémní problém pak vnímám zrušení předběžných opatření. Rozhodnutí o prozatímních opatření totiž trvají dlouho, je na ně tříměsíční lhůta. Vyřešit aktuální záležitosti – školy, školky, dovolenou – pak mnohdy nelze zvládnout. Tenhle problém sice může vypadat marginálně, ale v praxi je opravdu velký. Musíme také více chránit oběti domácího násilí, než se tomu v současnosti děje. 

Zároveň to ale rozhodně nevnímám tak, že celá rozvodová novela byla špatně. 

Nejste vystudovaná právnička…

(smích) Vůbec…

…v jednotlivých procesech jste se ale myslím velmi rychle zorientovala. Jak se vám to podařilo?

Právo mě vždycky zajímalo a po střední škole jsem uvažovala o tom, že půjdu práva studovat, ale nakonec jsem se zaměřila na hudební kariéru. Důvod, proč jsem v těch věcech tak zběhlá, souvisí s mým předchozím vztahem, s bývalým partnerem mám za sebou rodinné, civilní, trestní i exekuční soudy. Téměř o všech právech jsem si tak udělala přehled. Když něco řeším, snažím se si tomu najít informace, zároveň si nikdy nechci udělat názor, dokud neznám postoj všech stran. 

Takže, i když jsem chtěla být naštvaná na opatrovnický soud, který nařídil střídavou péči s člověkem, který je obžalovaný za domácí násilí – a stále si myslím, že je to špatně – snažila jsem se zjistit, jak to celé vlastně funguje. Chápu, že dochází ke křivým obviněním a že se rodiče o ledacos snaží… Ale stejně. 

V podcastu Do éteru mluvíte o tom, že chcete být ombudsmankou nejen pro občany, ale rovněž pro lidi z ministerstva. Daří se to?

Vedení ministerstva se právě v těchto dnech začalo setkávat se zástupci OSPODů. Zatím se to podařilo s těmi z Prahy a ze Středočeského kraje, následovat budou další kraje. Celé to spustil můj podnět, že bychom měli s těmito lidmi více mluvit. Už kvůli tomu, že má vzniknout Úřad pro rodinu a ochranu dětí a přejdeme na nový informační systém, k čemuž vzniká mnoho otázek. A když se těchto tématech bude mluvit, ta celková nejistota může být menší.

Myslím si, že je potřeba vnímat potřeby lidí, kteří se pohybují v terénu a od nichž můžeme dostat zpětnou vazbu. Třeba v tom, proč metodiky, které posíláme na kraje, aby si je uzpůsobily, nemohou fungovat tak, jak si na ministerstvu představujeme. 

Obecně si myslím, že je potřeba, aby se lidé vzájemně více poslouchali. I když ten dialog bude někdy konfliktní a nepříjemný, můžeme za ním udělat tlustou čáru a stavět něco nového.

Mluvíte rovněž o tom, že ombudsman či ombudsmanka se nesmí bát jít proti systému a třeba i vlastnímu ministerstvu. Proti vlastnímu ministerstvu jste už někdy jít musela?

Je pravda, že se mi v některých případech, kdy přezkoumáváme šetření OSPODu, nelíbí naše odůvodnění, přijde mi nedostatečné. Pak chci, abychom si znovu vyžádali spis a to šetření třeba i přehodnotili. 

Obrací se na vás lidé jako na ombudsmanku často?

Ano, chodí na ministerstvo na konzultace, píšou mi. Můžou mi i volat, protože mám na webových stránkách i číslo svého mobilního telefonu. Samozřejmě ne každý hovor můžu vzít, ale někdy ty věci řeším i o víkendu. Aktuálně s ohledem na velký nárůst dotazů ohledně superdávky. Takže pohotovost myslím nemám jen já, ale i všichni na úřadech práce. V rámci svých možností a psychického zdraví se ale snažím klientům maximálně vycházet vstříc (smích).

Jste také stálým hostem poradního orgánu veřejné ochránkyně práv pro lidská práva nebo Výboru pro práva obětí Rady vlády pro lidská práva. K čemu v tomto ohledu směřujete?

Vzájemně můžeme sdílet jednotlivé postřehy a směřovat ke zlepšení praxe. Zejména v rámci Výboru mám hodně co říct z osobní zkušenosti, ale i z toho, co mi lidé píšou, v tom, jak se systém chová k obětem v trestním řízení. Sice máme zákon o obětech trestných činů, ale prosadit jejich práva v rámci systému nebývá jednoduché – třeba to, aby jednotlivé schůzky probíhaly separátně a oběti už se nemusely s agresorem potkat nebo aby o tom, co se jim stalo, nemusely mluvit opakovaně a dlouhé hodiny. Mnohdy je těžké prosadit, aby instituce vůbec respektovaly status oběti. Zákon na jejich ochranu máme, jen musíme ještě více pokročit v jeho osvětě. 

Na co se chcete zaměřit v příštím roce?

Můj zásadní plán je vyvolat meziresortní spolupráci na ochraně dětí a obětí. Budeme rovněž pokračovat ve spolupráci s ministerstvem spravedlnosti na vyhodnocování opatrovnických a trestních rozsudků a také znaleckých posudků. Protože pokud například čtu rozhodnutí ohledně střídavé péče, kdy má být čtyřleté dítě měsíc u maminky a měsíc u tatínka, ale ten žije v Anglii, nikdy dítě neviděl a nebyl ani v rodném listě, vnímám to tak, že by to ještě měl někdo prověřit. Je potřeba vědět, jak ty rozsudky vypadají, aby se případné problémy daly do budoucna ošetřit, ať už metodikou, nebo změnou zákona. 

Dál ale i vystupujete, jak se vám daří tyhle dvě kariéry kombinovat?

Asi poprvé v životě jsem opravdu hodně spokojená. Zpívala jsem 22 let, produkovala jsem vlastní projekty. Umělec musí být empatický a schopný s lidmi komunikovat i ve chvíli, kdy se necítí dobře, což se mi teď hodí i jako ombudsmance. Také jsem byla minimálně ze dvou muzikálů odejita proto, že jsem nedokázala lidově řečeno držet jazyk za zuby. Když se děje nějaká nespravedlnost, nedokážu mlčet, a tak i v divadle jsem se někdy potřebovala postavit za kolegy. 

Takže: to, co dělám teď, mě opravdu neskutečně naplňuje. A to, že k tomu můžu zpívat pro radost, je ideální kombinace. Mezi lidi z branže si teď vlastně chodím odpočinout a na chvíli od těch případů a příběhů vypnout.