Chodil jsem tehdy na střední školu v Ondříčkově ulici a občanku jsem měl pár měsíců. Sice jsem v ní na protest nenatrhal žádnou stránku, ale že se mají poměry změnit, mi bylo i v tomhle skoro dětském věku jasné, ostatně jsem od malička ujištění o přicházející změně slýchal od rodičů. A tak jsem se s kamarády vypravil v pátek 17. listopadu na Albertov, na tu pokojnou demonstraci.
Atmosféra tam byla skvělá, i my jsme tak šli z Albertova dál do centra Prahy. Dodneška vidím naše bundy pokapané voskem ze zapálených svíček. To, co se na Národní třídě následně stalo, nikdo z nás nečekal. Zásah to byl brutální, zvláště pro nás, kteří jsme stáli v prvních řadách. Já jsem mohl být v páté nebo šesté.
Ta hrůza měla několik nejděsivějších momentů: když se začala pomalu pohybovat do té doby zaparkovaná auta, a to pod silou davu, který byl stlačován na jedné straně policejním kordonem a na zadní straně policejními vozidly nebo když nás hnali do uličky, kde nás bili. Také mi utrhli jeden popruh od batohu, což je vlastně marginálie, ale rovněž detail, který dodnes vidím před sebou.
Stejně jako hromady na zemi ležících občanských průkazů z lustrace jednotlivých demonstrantů. Zjišťovali, kdo tam byl.
Z Národní třídy se mi z té „uličky hanby“ podařilo utéct spolu s dalšími lidmi do postranních ulic. Vyrazili jsme tam dveře jednoho domu a utíkali až na střechu. Lehli jsme si, snažili jsme se schovat. Hlavně nebýt vidět, nebýt tam ideálně vůbec. Měli jsme pocit, že nás všechny hledají a skutečně jsme slyšeli policajty běhající po schodech i rozběsněné psy. Byla to další a nekončící hrůza.
Nenašli nás. A tak jsem, když jsme sebrali odvahu a ze střechy zase slezli do ulic, v ještě pokročilejší noci volal strachujícím se rodičům z budky, že už nasedám na sedmnáctku a jedu domů, do Braníku. Čekal jsem, že mě vyhodí ze školy, chodil jsem tehdy teprve do druháku. Ale události naštěstí nabraly jiný spád, i na naší škole jsme založili stávkový výbor… no a mám-li to celé zlehčit, pak už je to historie.
Stát byl tehdy – a omlouvám se za to slovo – pěkná „svině“. Poměry se od té doby radikálně změnily, ale bylo by chybou si myslet, že dnes už je jenom hodný.
Své „nepřátele“ v současnosti nepostihuje politicky, ale jinak. Vůči některým profesím, možná i advokátům, je automaticky předpojatý, skoro až nepřátelský. Neřeší šíření samizdatu nebo demokratických názorů. Ale stejně na základě názorů rozděluje na „hodné“ a „zlé“. Ty, kteří s těmito pro něj zlými nějak spolupracují, se snaží postihnout nebo jim alespoň znepříjemnit život. Třeba neustálým podezřením, nálepkováním, vyčleňováním či zpochybňováním.
Svobodu slova a myšlení sám chápu velmi široce, téměř v americkém slova smyslu. A tak chci i při téhle příležitosti hlavně apelovat na to, ať si každý říká a myslí, co chce a ostatní o tom přemýšlejí a udělají si vlastní názor. Ať Oldřich Kaiser říká, co chce a myslí tím také, co chce. Přece máme všichni svůj rozum a tím se máme řídit. Svobody se nevzdávejme.
JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M. je zakladatelem advokátní kanceláře Matzner & Vítek a odborník na IT a autorské právo.
Matzner & Vítek Legal je hlavním partnerem legalwebu, v rámci této spolupráce byl publikován rovněž tento text.
Webové stránky Matzner & Vítek Legal je možné navštívit na adrese https://www.matznervitek.legal/






