Souvislosti náhradního rodičovství a adopce se řeší v Děcku, Ulici a Jedné rodině. A výrazně se promítly také do politické debaty v souvislosti s informací, že dceru od náhradní matky bude mít (a nyní už má) bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil.
Množí se hlasy podpory i kritika. A co na to říkám já, jako konzervativní advokát, který má zároveň pochopení pro ledacos?
Pokud jste Děcko, Ulici ani Jednu rodinu nesledovali a nesledujete, shrňme si z nich to zásadní. V příbězích těchto seriálů nebo v jejich jednotlivých dějových linkách se totiž opakují obdobná témata. Ta jsou i v dnešní každodenní realitě stále častější, i když jsou v řadě případů stále ještě tabuizovaná.
Typově tedy: pár – složený tu z manželky a manželka, tu ze dvou heterosexuálních neoddaných lidí nebo naopak dvou homosexuálů – chce dítě, standardní biologickou cestou to ale není možné. Uvažuje tedy o adopci, případně o náhradním rodičovství. Přitom se setkává s řadou souvisejících problémů, nejistotou, jak vše správně nastavit i právní šedou zónou. Tak šedou, že překročení jejích hranic může být i trestné. To ve chvíli, kdy by matce za její dítě zaplatili.
Může jít o kohokoliv
Není náhodou, že hned několik aktuálních seriálů na nejsledovanějších televizích v České republice něco takového řeší. Stejně jako není náhodou, že podobná věc je aktuálně tematizovaná v souvislosti s vrcholovým politikem Jiřím Pospíšilem. Ten svého času vedl ministerstvo spravedlnosti, málem se stal šéfem ODS, aby posléze vedl TOP 09 a nyní spoluřídí Prahu.
Náhradní rodičovství a adopce se totiž aktuálně může týkat téměř kohokoliv, a to od obyčejných neznámých lidí, přes celebrity až po mocné a vlivné osobnosti.
Děje se tak už vzhledem k rostoucím problémům mnoha párů s početím vlastního dítěte nebo v souvislosti se stále liberálnější a otevřenější společností, které je snad už ve své většině ochotná akceptovat to, před čím by dříve podrážděně zavírala oči. Tímto posunem se ale vlastně rovněž zcela přiznaně odkláníme od modelu tradiční rodiny, na což ale není minimálně české právo tak úplně připravené.
Mater incerta est
Podívejme se na celou věc bez emocí, bez konkrétních jmen a jen v intencích paragrafů a právních pouček. Protože je možné, že ty se budou muset v dohledné době – na základě poptávky společnosti – výrazně změnit.
Už staří Římané vyznávali zásadu „Matka je vždy jistá, otec nejistý“. Nejen staří latiníci si vybaví originál: „Mater semper certa est, pater semper incertus est.“ Nic nemůže více dosvědčit, o jak dlouhodobě udržovanou tradici jde.
Tohle ale přestává platit, biologie-nebiologie. Matka se svého dítěte v těchto případech vlastně vzdává, jeho matkou se může stát i jiná žena. Jistě, dlouhodobě u nás fungují babyboxy, některé matky po léta předávají své zrovna narozené děti k adopci či je doslova zbavují jiným a zavrženíhodným způsobem. Dělají tak ale čistě o své vůli, bez pozitivní stimulace někoho, kdo „jejich“ dítě skutečně chce a chce ho dlouho dopředu před jeho narozením.
Nyní totiž do celé věci vstupuje právě tento nový rozměr: objednávka dítěte. S dětmi se začíná v některých případech jednat tak trochu jako s věcmi. Páry nebo i jednotlivci toužící po potomcích, o něž se můžou starat. Je to ale ve všech případech pro děti dobře? Neměli bychom zapomínat, že primárně – a to předpokládá i stále platná právní úprava v České republice – by dospělí měli mít na mysli především dobro dítěte.
Nezapomínejme na záhy dětí
Velmi cynicky a bez příkras, v budoucnu můžeme řešit i objednávky dětí na míru. Vzhledem k rozvoji medicíny a neustálému pokroku vědy jsme totiž jen krok od toho, abychom si třeba dopředu řekli, že chceme, aby naše dítě mělo modré oči. Podívejme se ostatně do zpravodajství ze zahraničí, najdeme v něm minimálně náznaky, že jinde (a to i v Evropě) k něčemu takovému už dochází. To bychom ale opravdu dovolit a standardizovat neměli.
Nechci tím vším říct, že by náhradní rodičovství nemělo existovat. Nechci říct ani to, že by se měla zpřísnit pravidla adopce. To opravdu ne, není nad to, když dítě vyrůstá mezi lidmi, kteří ho milují a uvědomují si, jaké štěstí v něm mají.
Chci jen apelovat na to, abychom nezapomínali právě na zájmy dětí a na jejich třeba i podprahové city a potřeby. Občanský zákoník stejně jako další rodinné normy totiž budeme v blízké budoucnosti zcela jistě přizpůsobovat nové realitě rodičovství a rodiny. Nedělejme to ale proto, aby si mohli dospělí plnit své sny. Dělejme to proto, aby co nejvíce dětí prožívalo kvalitní a spokojené dětství.
Jiří Matzner je zakladatelem advokátní kanceláře Matzner & Vítek.
