Přivítali byste, kdyby v České republice fungovaly justiční prázdniny? Proč ano, nebo proč ne?
Z našeho pohledu nejde v tuto chvíli o téma, které by mělo patřit mezi priority české justice. Česká justice má před sebou řadu podstatnějších výzev než řešení otázky, zda zavádět, či nezavádět justiční prázdniny. Máme současně obavu, že instrument, který může být veden dobrým úmyslem a v některých právních řádech může fungovat rozumně, by v českém právním prostředí mohl ve výsledku vést spíše k dalšímu prodloužení délky řízení.
Za zásadní považujeme především dokončení skutečné digitalizace justice, zejména zavedení plně elektronického soudního spisu. Ten by mohl odstranit významnou část nákladů, prodlev a praktických komplikací spojených s přeposíláním, případně nepřeposíláním příloh podání mezi soudem a účastníky, stejně jako s fyzickým nahlížením do spisu. Z pohledu advokátní praxe jde často o věci, které řízení zatěžují podstatně více než absence formálních justičních prázdnin.
Pokud by navíc elektronický soudní spis umožňoval stranám či jejich zástupcům v přiměřeném rozsahu vyznačit dny, kdy objektivně nejsou k dispozici pro jednání, mohlo by to prakticky řešit část problémů, které bývají s justičními prázdninami spojovány.
Pokud by ale justiční prázdniny zavedeny byly, jak by podle vás mohly prakticky fungovat a čeho všeho by se měly týkat?
Obecně si lze představit několik modelů justičních prázdnin. Mohly by spočívat v tom, že se po určitou dobu nenařizují jednání, že se prodlužují nebo staví některé procesní lhůty, případně že soudy fungují v režimu omezeného provozu. K určitému faktickému omezení provozu ostatně v letních měsících dochází i dnes, a to přirozeně s ohledem na dovolené soudců, zaměstnanců soudů, advokátů, účastníků, svědků i znalců.
Nejsme však zastánci zavedení justičních prázdnin jako obecného institutu. Pokud by se o něm přesto uvažovalo, nepovažovali bychom za vhodný model plošného nenařizování jednání. Takový model by mohl vést k dalším prodlevám a současně by nevyhnutelně vytvářel nerovnost mezi jednotlivými agendami. Řada věcí totiž nesnese odkladu – typicky vazební věci, předběžná opatření, věci péče o nezletilé, některé insolvenční věci nebo další urgentní agendy.
Za racionálnější by bylo možné považovat nanejvýš velmi omezenou a přesně vymezenou úpravu procesních lhůt, například jejich přiměřené prodloužení.
Jak hodnotíte chystané změny v počtu soudů v České republice? Co je z vaší praxe důležité mít v tomto ohledu na paměti?
Debaty o racionalizaci soudní mapy považujeme za legitimní. Soustava soudů nemůže být nedotknutelná jen proto, že historicky vznikla v určité podobě. Současně by ale tyto úvahy podle našeho názoru neměly být vedeny pouze snahou snížit počet soudů nebo uspořit náklady.
Zachována musí být rozumná dostupnost justice pro účastníky řízení. Je pravda, že dostupnost je relativní pojem a nelze zcela odhlédnout od vývoje automobilové i hromadné dopravy. Není proto nutné apriorně trvat na tom, že soud musí být v každém okresním městě.
Rozhodující by pro nás měla být především kvalita a rychlost rozhodování. V tomto směru bychom uvítali, kdyby debata o soudní mapě otevřela také otázku vyšší specializace soudců.
Text byl publikován v rámci spolupráce s advokátní kanceláří DUNOVSKÁ & PARTNERS.
Webové stránky DUNOVSKÁ & PARTNERS je možné navštívit na adrese https://www.dunovska.cz/
