Nutno konstatovat, že není pravda, že by stát jiné příjmy neměl. Jsou tu zisky ze státního podnikání, odúmrti, dary et cetera. Ale primárně stačí nazvat nějakou platbu jinak – třeba poplatky, pojistné a podobně – a tvářit se, že o daň nejde. Samozřejmě jde. Je to tak trochu informační blud, ale lid si zvykne (ba dokonce vyjde do ulic, aby demonstroval za jejich zachování).
Železným pravidlem daňovým se staly „daně z neřestí“. Chcete kouřit? Můžete, stát výrobu a distribuci cigaret a dalších produktů aprobuje. Kuřte, ale my vám budeme tabákové výrobky rok co rok daňově víc a víc zatěžovat, protože to je neřest. Chcete konzumovat alkohol? Můžete, stát výrobu a distribuci piva, vína a „tvrdých“ alkoholických nápojů povoluje. Pijte, avšak je to neřestné, tak počítejte s tím, že si na dani každoročně připlatíte. Chcete se vozit autem? Klidně, ale berte v potaz, že kromě dopadů ropných válek vám to znepříjemníme i daňově. A tak bychom mohli ve výčtu pokračovat.
Pomiňme efekt v některých obdobích nebo v některých segmentech zboží a služeb zbytečně přifouklé daně z obratu. Ta je všeobjímající a tím patrně alespoň z jistého pohledu spravedlivá, a pokud jsou v její konstrukci nějaké boty, daly by se patrně napravit pouhou parametrickou změnou. Pomiňme dále fakt, že to, co je u nás tradičně označováno jako daň z příjmů, je ve skutečnosti koncipováno jako daň ze zisku, což působení této daně značně oslabuje. Neohlížejme se teď ani na sporné pojetí majetkových daní, které mimo jiné přispívá k tomu, že zde vzniká paradoxní sociální veleskupina „bohatých chudých“ (to je například ta stará paní sousedka, které patří stoletá chalupa ve vaší víkendové vesnici – vzhledem k dnešním cenám nemovitostí je milionářkou, ale denně obědvá brambory na loupačku), a taktéž k tomu, že nejsme schopni řešit bytovou otázku.
Ale abych neuhýbal od tématu: Fascinuje mne daň spotřební. Ne kvůli konstrukčním základům. Mimochodem – spotřební daň patří k těm nejstarším, které lidstvo vymyslelo. Zůstaneme-li u nás, daň z piva například už ve 13. století museli pivovarníci platit královskému číšníkovi z každé várky, a je celkem jedno, jestli šlo o ungelt, povárné, posudné, poplatek ze chmelu, za pivo k výčepu, dědičný tác nebo všeobecnou pivní daň, jak o tom zasvěceně psala G. Basařová ve skvělé publikaci České pivo. Problém je ovšem v tom, které produkty spotřební daní zatížíme. A v tom, že jsme v rámci změny řeči, která tvrdošíjně provází přechod od moderní společnosti ke společnosti postfaktické a postpravdové, rezignovali na smysl věcí, nebo se tak alespoň tváříme.
Možná si to leckdo ani neuvědomuje, ale označení „daň z neřesti“ vypovídá jen a jen o tom, že si vládnoucí ideologie osobuje plné právo rozhodovat o tom, co je neřestné. Tudíž – jinými slovy – cokoliv může být takto ocejchováno, například vejce s odůvodněním, že jejich požívání zvyšuje cholesterol. Z úředního moudra se vejce natvrdo stanou neřestí. A zdanit neřest – kdo by si proti tomu dovolil protestovat? Pak přijdou na řadu dorty a jiné sladkominy, poté kožené bundy a bůček. Orwell se krčí v koutku a známé rčení Komu pánbůh funkci, tomu pánbůh rozum triumfuje. Nakonec – proč by se neřestí nemohl stát vzduch, až s tím rozpočtem už budeme muset něco podniknout?
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
