Česko je v porovnání s tím na první pohled oázou klidu. Domorodce ze zdejší kotlinky vyburcovala všeobecná mobilizace vyhlášená partajemi k dvacetiprocentní účasti ve volbách senátorských a čtyřicetiprocentní v místních, říká se. Je to oáza? Možná spíše fata morgana. Vždyť to není pravda. Nevolilo dvacet nebo čtyřicet procent, volili všichni. Jen při stoprocentní účasti větší (podstatně větší) část volila nohama. Nepřišli. Není to ovšem také agregovaná vzpoura? Jistě, je vedena „po našem“: ani česká státní hymna nevyzývá k formování ozbrojených bataliónů, spíše k nostalgické procházce po skalinách, kde šumí bory, po sadech ozdobených květinami, po lučinách, kde by hučely vody, kdyby onoho sucha a hydroregulací nebylo. Nicméně vzpoura to je.
„Na chalupy, občané!“ zněl by asi hymnický verš, kdybychom chtěli po našem způsobu parafrázovat Marseillaisu. Jinak platí totéž: proti drahotě, proti těm, kteří drahotu nepociťují; proti daním, protože jsou vysoké, i proti tomu, že z nich stát stejně není schopen uhradit všechno, co by si protestující přáli; proti horku, suchu a vůbec proti klimatickým změnám; proti kriminalitě, jakož i proti policajtům; proti všemu. Francouzi házejí zápalné láhve, Češi mrmlají.
Co je na tom podle mne znepokojující, je kruciální slovo „proti“. Kdo jen a výhradně tohoto pojmu používá, není ničím jiným než borcem. Nikoliv ovšem ve všeobecně přijímaném smyslu pašáka, skvělého hrdiny procházejícího za zaslouženého aplausu branou borcům zasvěcenou, nýbrž borcem – bořičem, státoborcem. K naplnění posvátného termínu „občan“ je totiž vedle nesporně významné potřeby kritického, suverénního a statečného pohledu na věci veřejné stejně nezbytná i schopnost a ochota budovat.
Pozitivní společenský rozvoj nevystačí s jednoduchým „takhle ne!“ – musí obsahovat rovněž „takhle ano!“. Občanství je silně párová disciplína, neboť zahrnuje nejen práva (která máme stále silnější a nebezpečnější tendenci přetavovat v syntetické nároky), ale i povinnosti. Vyjádřit to lze různě, třeba i okřídleně, jak to učinil před lety JFK: Neptej se, co pro tebe udělá Amerika. Ptej se, co ty uděláš pro Ameriku! Ptají se podobně davy v pařížských ulicích? Ptáme se podobně sami sebe v naší oáze?
Čestná odpověď zní: neptáme. A pokud přece, pak jen zcela nedostatečně. Zbožštili jsme slovo „proti“. Pro příklady nemusíme chodit daleko, tak pro jeden dojdu. Naši předkové založili spolky nazvané sdružení rodičů a přátel školy. Šlo o dobrovolné organizace, jejichž základní smysl tkvěl v posilování spolupráce mezi rodiči žáků a školou v rovině komunikační a pomocné. Rodiče škole pomáhali, podporovali ji, organizovali v její prospěch akce, neformálně řešili její problémy.
Vím, o čem mluvím. Můj otec i má maminka byli venkovskými kantory, řídícími učiteli na nejnižším stupni. Cokoliv bylo potřeba ve škole opravit, uklidit, zprovoznit, nikdy se nestalo, že by rodiče (a dokonce i přátelé „nerodiče“) nepřišli. Dnes, řekněme si to upřímně, jsou na mnoha místech rodiče nepřáteli školy a vice versa. Jestli bylo dříve vejce, nebo slepice, nehodlám tu spekulovat. Ale jisté je, že dokud se neobnoví vzájemná důvěra, respekt k autoritě učitele a přesvědčení, že škola je vzdělávací instituce, nikoliv výchovná substituce, nepokročíme ke světlým zítřkům ve školství, ani kdybychom inkluzi prohlásili za svatou.
Uvádím příklad ze školství mimo jiné proto, že ty protesty ve Francii právě odtud vzešly. Když budeme postupovat podle úžasné charakteristiky podstaty amerického školství vyjádřené v nesmrtelném díle Evana Huntera o džungli před tabulí, skončíme, jak autor trefně praví, v žumpě, jejíž obsah se dříve nebo později vyleje do ulic, do televizních studií, do parlamentních chodeb. Zkrátka do politiky. A obávám se, že v mnoha ohledech už se vylil.
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
