V několika minulých Filozofórech jsem psal o štěpení státní moci. Při této příležitosti nezbývá než se k tomuto problému vrátit. Legitimní názorový střet koalice a opozice v politickém smyslu se fakticky nekoná, protože názorové rozdíly podpořené sofistikovanými tezemi jsou obecně málo zřetelné. Není to souboj myšlenek levicových (dluhů se nelekejme, na množství nehleďme) s myšlenkami pravicovými (utáhněme si opasky a vyhrňme si rukávy), protože žádná z relevantních politických stran a hnutí takové myšlenky nevede a venkovská fackovačka o nemandatorní výdaje je jen humbuk. Ekonomickou podstatu věci, která spočívá v tom, že jsme v průběhu uplynulých pětadvaceti let prakticky všechno, co stát může regulérně a jakž takž efektivně „vydělat“ na daních a quasidaních, rozdělili do povinných (mandatorních) měšců, neřešíme. Dokud ty prachy nevysypeme na jednu hromadu, neřekneme si, že stát jako vrtulník fungovat donekonečna nemůže, a nepřepočítáme je do měšců mnohem útlejších, můžeme mít zákonů o rozpočtové odpovědnosti třeba padesát, a přesto nám budou platné asi tolik, co pověstný zimník mrtvému.
Co se však koná, co pokračuje a vesele bují, je právě ono štěpení státní moci. Ideový boj zmizel ze scény stranické (politické v užším slova smyslu), kam patří, zato se přenesl na scénu státní (institucionální), kam rozhodně nepatří. Místo volebně vítězné politické partajní koaliční sestavy tu stojí vláda a dolní parlamentní komora a místo volebně poražené sestavy opoziční hájí opačné barvy prezident a senát. Třikrát hurá ústavnímu systému, který vyprodukoval vertikálně rozčíslé – a z vojenského hlediska přímo ukázkově zakopané – „pilíře“, jež tu neochvějně stojí nikoliv společně, aby podpíraly státní konstrukci, nýbrž proti sobě a hrají tu nesmlouvavou hru! Přijmeme – odmítneme – znovu schválíme – vetujeme – přehlasujeme! Žádné „kopce“! Co úder, to tvrdá smeč na druhou stranu!
Jak jsme na tom? Demokraticky ustavená Poslanecká sněmovna přijala zákon. V demokratické ústavně konformní proceduře neuspěly tři (počítáme-li i převažující část médií) demokratické pojistky ve snaze tento zákonodárný akt zrušit. Blížíme se k dramatickému vyústění. Jak praví lídři opozice: Půjdeme k Ústavnímu soudu!
Jinak řečeno: Ústavní soud bude rozhodovat o tom, jak má vypadat rozpočtová odpovědnost? Vzhledem k tomu, jak se k těmto věcem staví, řekl bych, že bude. A pokud ano, je celkem nedůležité, jak rozhodne, komu vyhoví. Zbude pak ještě něco v tomto státu, o čem by Ústavní soud nerozhodoval? Zdá se mi, že prakticky nic, co by stálo za řeč. K čemu ale potom celý ten komplikovaný systém? K čemu moc zákonodárná a výkonná? Možná jsme opravdu na prahu přelomové změny!
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
