K umělé inteligenci a jejímu nástupu je pragmatická. „Ukazuje se, k čemu bude AI dobrá, ale také to, jak těžké bude do ní převést vlastní know–how,“ říká Jana Polák Dudychová ve velkém rozhovoru pro legalweb. „Každý právník je zvyklý pracovat na jednotlivých věcech po svém, intuitivně. Když třeba řeší due diligence, má naučené jasné postupy, ví, jak řeší jednotlivé situace, které mohou nastat. Tohle zobecnit a popsat tak, aby to jako nástroj vyhovovalo každému, nebude vůbec jednoduché,“ myslí si.
Náročnější AI agenty tak může z praktického využívání vyřadit to, že nebudou vyhovovat každému, podobně jako to bylo dříve se vzory smluv a jinými automatizacemi. V našem povídání se tak dostáváme také k tomu, v čem budou spočívat úkoly právních inženýrů, kteří by měli podle Jany Polák Dudychové fungovat jako technologické helpdesky. Nebo k tomu, proč bude i nadále důležité nabírat nové advokátní koncipienty a vychovávat vlastní juniory.
Advokáti ale budou muset rovněž přemýšlet o tom, z čeho je vlastně zaplatí, protože jejich cenotvorba se nutně změní. Na druhou stranu právě technologie by jim mohly umožnit prodávat jejich know-how efektivně a opakovaně. Pokud se tedy podaří toto know-how v technologiích skutečně zachytit. Výhodu v tom ale paradoxně mohou mít menší a provázanější právní týmy.
Jak aktuálně vnímáte nástup AI a dalších technologií do poradenství a byznysu?
Myslím, že se dostáváme do střízlivější fáze. První období bylo hlavně o objevování, co všechno jazykové modely dokážou – jak rychle připraví text, udělají rešerši nebo projdou smlouvu. Dnes už není příliš zajímavé říkat, že advokátní kancelář používá AI. To se rychle stává standardem.
U některých činností už je AI běžnou součástí práce. Rešerše, první screening dokumentu, shrnutí rozsáhlých podkladů, práce s textem nebo příprava první pracovní verze – tam už ji právníci přirozeně používají.
Teď je důležitější, co bude dál. Technicky si můžeme vytvořit specializovaného asistenta, automatizovat část pracovního postupu nebo nechat systém analyzovat velké množství dokumentů podle stejných pravidel. To ale ještě neznamená, že takový nástroj bude fungovat v běžném provozu a že ho právníci budou skutečně používat.
Advokacie už podobnou zkušenost má. Před AI se hodně mluvilo například o automatizaci dokumentů. Kanceláře do ní investovaly značné prostředky, řešení technologicky fungovala, ale v praxi je často pravidelně používala jen část lidí. Samotná dostupnost technologie pracovní návyky nezměnila.
Podobný problém vidím dnes. Vedle limitů jazykových modelů, které stále chybují, narážíme na limity na naší straně. Pokud chceme nějakou činnost automatizovat, musíme nejprve rozumět tomu, jak ji dnes děláme, kde při ní rozhodujeme a co z toho lze převést do pravidel. To bývá složitější než koupit licenci na další nástroj.
Proto mě dnes méně zajímá, co všechno AI umí, a více to, co z toho dokážeme dostat do každodenní práce tak, aby nám technologie ve výsledku práci ubírala, a ne přidávala.
Hills využívá umělou inteligenci zejména pro práci se svým interním know-how. Můžete nám dát do tohoto více nahlédnout?
Interní know-how není něco, co jednoduše nahrajeme do systému. Know-how advokátní kanceláře není jen databáze smluv, vzorů a právních analýz. Velká část jeho hodnoty je ve způsobu, jakým zkušený právník přemýšlí.
Když seniorní advokát kontroluje smlouvu, neporovnává ji jen se vzorem. Ví, co je standardní, kde zpozornět, které riziko je pro konkrétního klienta skutečně podstatné, kde lze při vyjednávání ustoupit a kde už ne. A po letech praxe často část těchto rozhodnutí dělá intuitivně.
Pokud chceme tuto zkušenost dostat do technologie, musíme ji nejprve rozebrat. Co přesně právník hledá? Podle čeho vyhodnocuje riziko? Jaké varianty jsou přijatelné? Kdy stačí upozornění a kdy už má dokument vidět zkušenější kolega?
Právě na tom dnes pracujeme. Nejde nám primárně o další databázi dokumentů, ale o strukturování pravidel a rozhodovacích postupů, které za nimi stojí.
Výsledkem může být jednoduchý specializovaný asistent. U jiné agendy to může být celý pracovní postup, který dokument převezme, identifikuje relevantní ustanovení, porovná je s našimi pravidly a označí odchylky. Právník pak nemusí všechno procházet od nuly a může se věnovat místům, kde je skutečně potřeba jeho úsudek.
Pro mě je v tom jedna důležitá otázka: kolik profesního úsudku lze vůbec formalizovat? Kde ještě dokážeme popsat pravidlo a kde už začíná zkušenost a kontext, které do pravidel rozumně převést neumíme?
Podle mě se právě tady ukáže skutečný limit AI v právu. Ne na tom, jestli dokáže napsat smlouvu, ale na tom, jak velkou část zkušenosti dobrého právníka jsme vůbec schopni popsat jako pravidlo.
Pro legalweb jste začátkem roku psala o tom, že od hodinových sazeb se advokacie posune k monetizaci právního know-how. Jak to podle vás bude konkrétněji vypadat?
Dnes bych tu myšlenku formulovala přesněji. Jde o schopnost oddělit část know-how kanceláře od konkrétního člověka a konkrétního případu a pracovat s ním opakovaně.
Prakticky to není jednoduché. Velkou část odborného úsudku používáme po letech praxe intuitivně. Víme, že určité ustanovení je problém, že tady můžeme ustoupit a jinde ne nebo že z několika právně možných řešení dává jedno obchodně větší smysl. Pokud tuto zkušenost chceme dostat do asistenta nebo pracovního postupu, musíme být schopni vysvětlit, podle čeho jsme se rozhodli.
Ne všechno takto popsat půjde. U části, kterou formalizovat dokážeme, ale můžeme jednou zachycenou zkušenost používat při dalších případech, aniž by ji pokaždé musel od začátku aplikovat stejný seniorní právník.
Představme si smluvní agendu dlouhodobého klienta. Známe jeho preferované pozice, zásadní rizika i kompromisy, které obvykle přijímá. Pokud tuto zkušenost dokážeme strukturovat, můžeme ji využít při první kontrole každé další smlouvy.
Tím se mění i to, co je know-how kanceláře. Není to jen zkušenost konkrétních lidí nebo archiv předchozích dokumentů. Pokud dokážeme část rozhodovací logiky zachytit a používat napříč kanceláří, vzniká institucionální know-how, které není závislé jen na tom, kdo konkrétně na případu pracuje.
A na to mohou navazovat různé obchodní modely. Může jít čistě o interní nástroj, díky kterému poskytujeme službu efektivněji. Může to být pevně naceněná služba nebo paušál. A někde může dávat smysl zpřístupnit část řešení přímo klientovi.
V tom vidím monetizaci know-how. Ne jen v tom, že AI zkrátí osm hodin práce na dvě, ale v tom, že jednou zachycenou odbornou zkušenost můžeme využívat opakovaně. Hodina právníka pak zůstává jedním ze způsobů, jak tuto hodnotu dostat ke klientovi, ale nemusí být jediným.
Bude podle vás složité tohle vysvětlit klientům, nebo to naopak budou akceptovat lépe než hodinové sazby?
Myslím, že klientům to může být docela srozumitelné.
Klient většinou nepotřebuje deset hodin advokáta. Potřebuje bezpečně uzavřít transakci, vyřešit problém se zaměstnancem nebo mít správně nastavenou smlouvu. Čas je velmi důležitý pro naši vlastní ekonomiku, ale nemusí být vždy nejlepším měřítkem hodnoty služby pro klienta.
Hodinová sazba je způsob, kterým jsme se naučili cenu právní služby měřit. Pokud nám ale zkušenost, know-how a technologie umožní udělat práci, která dříve zabrala deset hodin, za dvě hodiny, neznamená to, že její hodnota automaticky klesla na pětinu. Klient neplatí jen za čas potřebný k vytvoření dokumentu. Platí za zkušenost, úsudek, odpovědnost a za vyřešení problému.
Samozřejmě ne u každého typu právní práce lze cenu od času úplně oddělit. Větší problém ale možná bude uvnitř samotných kanceláří. Kolem hodinové sazby totiž není postavená jen fakturace klientům, ale také plánování kapacit, sledování produktivity, kariérní očekávání a často i odměňování lidí.
Změnit cenový model vůči klientovi tak může být jednodušší než změnit ekonomiku, která za ním uvnitř kanceláře stojí.
Udrží se podle vás do budoucna hodinové sazby, nebo je nová byznysová a poradenská realita úplně vytlačí?
Určitě se udrží. Ne každou právní práci lze rozumně nacenit předem.
U sporu, komplikovaného vyjednávání, krizového poradenství nebo některých transakcí jednoduše nevíme, kolik práce bude potřeba. Tam může být čas stále přirozeným způsobem účtování.
Nemyslím si ale, že hodinová sazba bude mít dlouhodobě stejné postavení jako dnes.
Pro kancelář bude čas dál důležitým ekonomickým ukazatelem. Potřebujeme vědět, kolik kapacity určitá služba spotřebuje, kolik nás stojí a zda na ní vyděláváme. To ale neznamená, že stejnou jednotku musíme vždy prodávat klientovi.
AI ten problém dělá viditelnější. Pokud díky zkušenosti, lepšímu know-how a technologii vyřeším problém za dvě hodiny místo osmi, v čistě hodinovém modelu za stejný výsledek vyúčtuji výrazně méně. Právě tam podle mě začne vznikat přirozený tlak na jiné způsoby cenotvorby.
Proto očekávám kombinaci různých modelů. Někde zůstane hodinová sazba, jinde pevná cena, paušál nebo cena za jasně definovaný rozsah služby. Čas zůstane důležitým interním ukazatelem, ale nemusí být automaticky jednotkou, kterou prodáváme klientovi.
Kdy by podle vás k těmto změnám mohlo dojít?
Ta změna už probíhá. Jen bude pomalejší a méně lineární, než se někdy zdá.
První fáze je jednoduchá adopce AI jednotlivými právníky. Někdo ji používá na rešerše, někdo na práci s dokumenty, někdo na přípravu prvních návrhů. To už se děje.
Další fáze je těžší. Kancelář musí vzít konkrétní činnost, rozebrat ji, určit, co může dělat technologie, co musí kontrolovat člověk, jak se budou řešit chyby a kdo za celý proces odpovídá. A potom tento způsob práce dostat mezi lidi.
Nejtěžší podle mě nebude samotná adopce AI, ale přestavba pracovních procesů kolem ní.
S tím souvisí ještě jeden problém: vzdělávání mladších právníků. Technologie postupně přebírá část rutinnější práce, na které se mladší právníci historicky učili. Rešerše, první návrhy dokumentů, čtení velkého množství smluv nebo jejich základní kontrola nejsou jen náklad. Je to také způsob, jakým člověk získává zkušenost.
Pokud juniorovi necháme jen kontrolovat výstup AI, musíme si položit otázku, kde získá zkušenost, díky které jednou pozná, že AI udělala chybu. Budeme tedy muset měnit nejen pracovní postupy, ale i způsob, jakým mladší právníky učíme.
To všechno podle mě bude probíhat v příštích několika letech a jednotlivé oblasti práva půjdou různou rychlostí. Standardizovaná smluvní nebo korporátní agenda se může změnit poměrně rychle. Strategické transakce, spory, krizové situace nebo složité vyjednávání budou postupovat jinak.
A část právní práce se možná zásadně nezmění vůbec. Nevidím důvod automatizovat něco jen proto, že to technologicky automatizovat lze.
Plánujete vy sami, že svým klientům nabídnete nějaké specializované technologické nástroje? Jaké?
Ano, ale nechceme začínat tím, že si řekneme, že potřebujeme nějaký produkt. Začínáme konkrétním problémem klienta a teprve potom řešíme, zda na něj dává smysl technologie.
Díváme se například na nástroje pro první kontrolu opakujících se smluv, podporu některých korporátních a pracovněprávních procesů nebo lepší strukturování vstupů a dokumentů od klienta.
Pokud klient každý měsíc řeší desítky obdobných smluv, může dávat smysl nastavit jejich první kontrolu podle předem definovaných pravidel a právníkovi posílat až odchylky a nestandardní situace. Jinde může být větší přínos v tom, že technologie pohlídá opakující se proces, sesbírá podklady nebo včas upozorní, že je potřeba něco řešit.
Pro nás je zajímavé jít i za hranici samotného práva. Klientův problém často není právní, daňový nebo účetní. Je to podnikatelský problém; na právní, daňovou nebo účetní část ho často rozdělíme až my poradci. Pokud tedy budeme vytvářet technologická řešení pro klienty, dává nám smysl přemýšlet nad tím, zda v nich lze propojit například právní, daňovou, účetní, personální nebo finanční část služby.
Nemyslím si ale, že cílem musí být dostat každého klienta do nějakého portálu. U jednoho bude nejefektivnější společné technologické prostředí, u jiného dobře nastavený pravidelný proces a u třetího pořád obyčejný e-mail.
Technologie má klientovi a právníkovi ubrat práci, ne vytvořit další systém, který musí oba obsluhovat. Technologicky sofistikovanější řešení nemusí být pro konkrétního klienta lepší.
A netvrdila bych dnes, že přesně víme, jaké produkty budou klienti za tři roky chtít. To se teprve ukáže. Důležité pro mě je, zda klient nástroj skutečně používá a zda mu zjednodušuje spolupráci s námi. Ne to, jak dobře vypadá při prezentaci.
Cokoliv takto vyvíjet je ale poměrně drahá záležitost. Co to znamená pro středně velké a menší hráče na trhu?
Myslím, že zavádějící je už představa, že hlavním nákladem bude samotná technologie.
Menší kancelář nebude vyvíjet vlastní jazykový model a ani by to nedávalo smysl. Základní technologie bude dostupná jako služba a přístup k ní bude mít postupně prakticky celý trh. Rozdíl tedy nebude v tom, kdo má AI, ale co s ní dokáže udělat.
Drahá je až implementace. Někdo musí zkušenost právníků popsat, strukturovat, převést do konkrétního procesu, řešení vytvořit, otestovat ho na skutečných případech a následně ho udržovat. To není jednorázový IT projekt. A spotřebovává to čas lidí, jejichž čas je v advokátní kanceláři drahý.
Právě proto si myslím, že se v kancelářích začne více objevovat role právního inženýra.
Představuji si ho vlastně jako velmi kvalifikovaný technologický helpdesk pro právníky. Nechci po seniorním advokátovi, aby se učil technicky stavět složité pracovní postupy v konkrétní platformě. Potřebuji, aby dokázal říct: tohle dělám pořád dokola, takto při tom přemýšlím a tady ztrácím čas.
A v kanceláři pak potřebuji někoho, kdo s ním ten proces rozebere, zjistí, která rozhodnutí lze formalizovat, co může převzít technologie a kde musí zůstat člověk. Pak vhodné řešení postaví a společně ho otestují v reálné práci.
Potřebujeme dostat know-how právníka do technologie, aniž bychom z každého právníka museli udělat technologa.
A pak je tu velmi praktická otázka motivace. Po právníkovi chceme, aby investoval neúčtovatelný čas do popsání vlastního know-how a vytvoření řešení, které má následně snížit množství jeho účtovatelné práce.
Pokud říkáme, že chceme inovovat, ale lidi dál hodnotíme téměř výhradně podle počtu účtovatelných hodin, mají úplně racionální důvod věnovat se něčemu jinému. To není odpor k technologiím. Je to logické chování v systému, který jsme sami nastavili.
AI tak neotevírá jen otázku, jak budeme účtovat klientům. Otevírá i otázku, co budeme uvnitř kanceláře považovat za produktivní práci a za co budeme lidi odměňovat.
Menší kanceláře přitom mohou mít určitou výhodu. Nemusí nový proces zavádět mezi stovky lidí. Mohou si vybrat jednu konkrétní agendu, řešení vyzkoušet na několika lidech, zjistit, že nefunguje, zahodit ho a zkusit něco jiného.
Proto si nemyslím, že budoucnost automaticky patří těm, kdo mají největší technologický rozpočet. Výhodu budou mít kanceláře, které dokážou vlastní odbornou zkušenost převést do způsobu práce, který jejich lidé skutečně používají.
Jak si vy sama udržujete v těchto tématech přehled?
Především tím, že ty nástroje skutečně používám.
U AI je velký rozdíl mezi prezentací produktu a každodenní realitou. Na prezentaci funguje téměř všechno perfektně. Teprve když stejným systémem projdete desítky skutečných dokumentů, rešerší a zadání, zjistíte, kde vám opravdu pomáhá a kde jste naopak strávili více času kontrolou a opravami než původní prací.
Průběžně proto zkouším obecné jazykové modely i specializované právní nástroje a sleduji, co se děje na zahraničních trzích. Samotné množství nových funkcí mě ale už příliš nezajímá.
Zajímá mě spíš, co se stane potom. Kdo ten nástroj skutečně používá i po půl roce? Co díky němu přestal dělat? Kolik času opravdu ušetřil, když započítáme kontrolu výstupů? Co se ukázalo jako slepá ulička? A změnil kvůli tomu skutečně způsob, jakým poskytuje službu klientovi?
To jsou pro mě dnes mnohem zajímavější otázky než to, kolik nových funkcí který nástroj právě představil.
Advokátní kancelář Hills Legal je součástí poradenské skupiny Hills a partnerem legalwebu. V rámci této spolupráce byl publikován rovněž tento text.
Webové stránky poradenské skupiny Hills můžete navštívit na adrese https://www.hills-group.cz/
