Banálně bychom mohli pojem „judicializace společnosti“ vysvětlit tak, že jde o nový normál. Poté, co se úspěšně podařilo rozbourat dávný systém přirozených autorit – starostů, řídících učitelů, farářů, fořtů, místních policajtů, přikročili jsme k další úrovni „-izace“, založené na jednoduchém principu: konečné rozhodnutí čehokoliv má v ruce soud. Soudy dnes běžně rozhodují, jestli dítě z rozvedeného manželství má chodit do kurzu pletení, jak si přeje matka, či do kurzu baletního, jak zní přání otcovo; jak se rozdělí pes při vypořádání společného jmění manželů; jaký je správný výsledek matematického příkladu u maturity a podobně.
Pamatuji doby, kdy Soudcovská unie razila heslo „odbřemenění justice“. To je přímo opozitum „judicializace“. Klíčová je v této souvislosti role legislativy. Podlehli jsme vábení adverzního pravidla všeobecné nespokojenosti. A z nespokojenosti máme strach. Volíme zoufalé cesty zavádění nových a nových opravných prostředků a poučovacích povinností. Rakovinné bujení tohoto trendu nemá nic společného s právem na spravedlivý proces. Dokud budou soudy fakticky limitovány v možnosti odmítat žaloby a další návrhy a vedeny k nadměrné snaze po co nejhlubším odůvodňování výroků, o nějakém odbřemeňování justice nemá smysl mluvit. Alibistická snaha o všeobecnou spokojenost vede jen k větší nespokojenosti.
De Tocqueville píše v Demokracii v Americe o třech znacích, které musí naplňovat soudní moc. Prvním znakem je sloužit jako rozhodčí sporu. Za druhé musí jít vždy o konkrétní případ, nikoliv o obecné zásady. A za třetí – soud může jednat jen tehdy, je-li mu věc předložena.
Toto jsou pravidla, která se u nás evidentně chybně vykládají. Tocqueville říká: „Když se soudce vyjádří k zákonu, aniž by vycházel z procesu, překračuje meze své pravomoci a zasahuje do sféry zákonodárné moci.“ Co jiného však po soudcích chtějí naši politici, když předkládají Ústavnímu soudu návrhy na vyslovení protiústavnosti zákonů, které sice již byly přijaty, ale žádný konkrétní proces ještě nevyvolaly? Na to opět u de Tocquevilla najdeme jasnou odpověď: „Kdyby soudce mohl napadat zákony teoreticky a obecně, kdyby mohl vyvíjet iniciativu a kritizovat zákonodárce, vstoupil by v plném lesku na politickou scénu. Stal by se předním bojovníkem nebo protivníkem nějaké strany, vyzval by všechny vášně, které rozdělují zemi, k účasti na boji.“
Jsou tu dvě kardinální otázky. Obě vznášejí především politici. První zní: Hrozí nám „soudcokracie“? A druhá, která aktuálně více rezonuje ve společnosti, zní: Je justice nezávislá? Na první odpovídám: ne! Na druhou: ano! Ale dodávám, že o obou je třeba diskutovat.
Má-li pojem „soudcokracie“ mít nějaký smysl jako předmět diskuse, psal jsem před osmi lety, „musel by označovat především také záměr justice převzít část moci, která tomuto segmentu státního mechanismu v systému mocenské dělby nenáleží.“ Myslím, že situace je jiná. Existují asi i mezi soudci tací, kteří touží po moci politické v užším smyslu, kteří by rádi nejen soudcovsky rozhodovali, ale také politicky řídili. Od toho tu ale justice není. Jsem přesvědčen, že si to její naprosto podstatná část jasně uvědomuje a že sama tato její zřetelná pozice je největší překážkou hrozby „soudcokracie“ a zároveň jedním z nejostřejších důkazů skutečné soudcovské nezávislosti.
To je podle mne nejvážnější vzkaz šestého sezení Porta Iuris, které se konalo ve čtvrtek 24. září 2026.
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
