Standardy formulované judikaturou Ústavního soudu v jednoduchosti řečeno spočívají v tom, že čím starší a vyspělejší dítě je, tím větší váhu má jeho názor, přičemž u nezletilého blížícího se zletilosti je jeho přání třeba považovat za „zásadní vodítko“ při hledání jeho nejlepšího zájmu.1⁾ Přesto rozhodovací praxe obecných soudů vykazuje opakované odklony od těchto standardů.
Právní rámec participačních práv nezletilého dítěte
Jádro participačních práv nezletilého dítěte tvoří čl. 12 Úmluvy o právech dítěte,2⁾ který zaručuje dítěti schopnému formulovat vlastní názory právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž názorům dítěte musí být věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a rozumové vyspělosti. Na ústavní úrovni ochranu zajišťuje čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zaručujícím ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
Na zákonné úrovni participaci upravuje zejména ustanovení § 867 odst. 1 obč. zák.,3⁾ podle něhož soud před rozhodnutím dotýkajícím se zájmu dítěte poskytne dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit. Ustanovení § 867 odst. 2 obč. zák. dále ukládá soudu věnovat názoru dítěte patřičnou pozornost. Procesní stránku pak reflektuje ustanovení § 20 odst. 4 z.ř.s., který ukládá soudu povinnost informovat nezletilého o možných důsledcích vyhovění jeho názoru i důsledcích soudního rozhodnutí.4⁾
Úmluva o právech dítěte i vnitrostátní právo přitom pracují s principem postupně se rozvíjejících schopností dítěte. Přání dítěte a jeho nejlepší zájem jsou dvě odlišná, byť vzájemně související kritéria, přání je jedním z faktorů při stanovení nejlepšího zájmu, nikoli automaticky jeho synonymem.5⁾ Se zvyšujícím se věkem a rozumovou vyspělostí dítěte se však oba pojmy progresivně sbližují.
Judikatura Ústavního soudu ČR ve vztahu k participačnímu právu dospívajících dětí
Ústavní soud ČR se otázkou participace dítěte v řízeních o péči zabývá opakovaně a jeho rozhodovací praxe vykazuje zřetelnou vývojovou linii směřující k posilování váhy názoru nezletilého úměrně jeho věku a rozumové vyspělosti. Východiskem této linie je nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, v němž Ústavní soud ČR formuloval obecná kritéria nejlepšího zájmu dítěte při rozhodování o péči a mezi ně výslovně zařadil i přání dítěte. Soud přitom konstatoval, že čím je dítě starší, tím větší má jeho názor váhu, a tuto tezi ilustroval plastickým srovnáním, podle nějž „názor tříletého dítěte má daleko menší váhu než stanovisko patnáctiletého teenagera“. Současně však zdůraznil, že přání dítěte nelze bez dalšího mechanicky převzít, je třeba je zjišťovat komplexně, ideálně formou nepřímých otázek a v neformálním prostředí, které minimalizuje riziko ovlivnění dítěte a zkreslení jeho skutečného názoru.6⁾
Na tyto základy navázal, a podstatně je rozvinul nález sp. zn. II. ÚS 1626/22 ze dne 15. 8. 2022, který lze považovat za dosud nejzásadnější rozhodnutí Ústavního soudu ČR k participaci dospívajícího. Ve věci čtrnáctiletého stěžovatele soud judikoval, že názor dítěte blížícího se dospělosti nelze v žádném řízení pominout, a to včetně řízení o předběžném opatření, a zformuloval dvě klíčové právní věty. Zaprvé, přání takového mladého člověka je třeba považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Zadruhé, úprava péče jdoucí proti řádně zjištěnému názoru nezletilého představuje, bez specifických okolností odůvodňujících odchýlení, zásah do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny.7⁾
Další judikatorní posun přineslo usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/23 ze dne 13. 6. 2023, jímž Ústavní soud ČR aproboval závěr krajského soudu, který u šestnáctiletého nezletilého odmítl autoritativně upravit styk s otcem proti jeho jednoznačné vůli. Ústavní soud ČR v této souvislosti konstatoval, že bez ohledu na důvod negativního vztahu nelze od dospívajícího realisticky očekávat, že by byl jakýmkoli soudním rozhodnutím „donucen“ ke styku,8⁾ čímž de facto uznal, že u starších dospívajících naráží soudní rozhodování na přirozenou mez faktické vynutitelnosti. Na tuto úvahu pak bezprostředně navazuje zatím nejnovější usnesení sp. zn. III. ÚS 1166/25 ze dne 30. 4. 2025, které potvrdilo, že s přibývajícím věkem je přání dítěte pro výsledný nejlepší zájem „čím dál více určující“, a dovodilo, že rigidní úprava styku s takřka šestnáctiletou nezletilou formou předběžného opatření může být nejen právně problematická, ale i kontraproduktivní z hlediska samotného účelu, který sleduje.9⁾
Odklony obecných soudů od ústavněprávních standardů
Přestože Ústavní soud ČR vytvořil poměrně koherentní a stále se zpřesňující doktrínu participace dítěte, analýza rozhodovací praxe obecných soudů odhaluje, že její promítání do každodenního rozhodování zdaleka není samozřejmé. Lze přitom identifikovat několik typických, a vzájemně se nezřídka prolínajících vzorců pochybení, které mají společného jmenovatele, a to deficit skutečného, materiálního zohlednění názoru nezletilého v rozhodovacím procesu.
Nejrozšířenějším deficitem je formální zjištění názoru dítěte bez reálného zohlednění. Obecné soudy sice formálně zjistí názor nezletilého, prostřednictvím pohovoru provedeného opatrovníkem či napřímo soudem, avšak v odůvodnění rozhodnutí jej pouze zaznamenají jako jednu z okolností případu, aniž by se přesvědčivě vypořádaly s tím, proč se od něj odchylují, případně proč mu přiznávají menší váhu než jiným kritériím nejlepšího zájmu dítěte. Tento deficit byl výstižně identifikován již v nálezu sp. zn. II. ÚS 1626/22, kde odvolací soud stanovisko čtrnáctiletého nezletilého označil de facto za irelevantní „pouhé přání“ dítěte v pubertálním věku, aniž by se jakkoli zabýval jeho obsahem, konzistentností a důvody, které za ním stály.10⁾ Názor dítěte se tak v praxi redukuje na obligatorní bod odůvodnění, který soud „odškrtne“, aniž by mu přiznal skutečný normativní význam, který mu ústavněprávní judikatura přisuzuje.
S tímto jevem úzce souvisí autoritativní nahrazení přání dítěte abstraktně pojatým „nejlepším zájmem“. Obecné soudy nezřídka argumentují, že rozhodují „v nejlepším zájmu dítěte“, aniž by však dostatečně konkretizovaly, v čem tento zájem v daném případě spatřují a z jakých úvah při jeho posouzení vycházejí. Nejlepší zájem dítěte, jenž je nepochybně zastřešujícím principem celého systému ochrany práv dětí, se tak paradoxně může stát nástrojem, jímž je participační právo dítěte vyprazdňováno. Takovýto postup přitom nesplňuje požadavek na řádné odůvodnění plynoucí z Obecného komentáře č. 14 Výboru pro práva dítěte, podle něhož musí být z rozhodnutí zřejmé, co konkrétně soud za nejlepší zájem považoval, jaká kritéria při jeho posuzování zohlednil a na základě jakého hodnotícího procesu k danému závěru dospěl.11⁾ Obecné konstatování, že rozhodnutí odpovídá nejlepšímu zájmu dítěte, bez vysvětlení, proč tento zájem převažuje nad jasně vyjádřeným přáním dospívajícího, je z hlediska těchto standardů nedostatečné.
Konečně nelze přehlédnout ani případy nedostatečného odůvodnění odchýlení se od zjištěného názoru nezletilého. Z judikatury Ústavního soudu ČR zřetelně vyplývá, že od jednoznačně projevené vůle dospívajícího se soud může odchýlit pouze za existence konkrétních důvodů, které musí být v rozhodnutí přesvědčivě vysvětleny.12⁾ V praxi však obecné soudy toto odchýlení odůvodňují pouze vágními formulacemi typu „soud má za to, že kontakt s rodičem je v zájmu dítěte“, a to bez jakékoli konfrontace s důvody, jež nezletilý pro svůj postoj uvedl, bez vyhodnocení stability a autentičnosti jeho názoru a bez specifikace těch výjimečných okolností, které by odchýlení legitimizovaly. Rozhodnutí pak postrádá přezkoumatelnou argumentační strukturu a fakticky znemožňuje posoudit, zda soud názor dítěte skutečně zvážil, anebo jej pouze formálně zaregistroval.
Uvedené vzorce pochybení ve svém souhrnu vytvářejí systémový problém, v němž participační právo dítěte garantované čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 9 odst. 2 Úmluvy o styku s dětmi, jakož i ústavněprávní standardy formulované Ústavním soudem ČR, zůstávají na úrovni obecného soudnictví do značné míry formální. Dospívající, jehož jasně a konzistentně vyjádřený názor je soudem bez přesvědčivého odůvodnění pominut, tak oprávněně nabývá dojmu, že jeho hlas v řízení, které se bezprostředně dotýká jeho života, nemá skutečnou váhu, tedy přesně toho dojmu, před nímž Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1626/22 tak důrazně varoval.
Judikatura Ústavního soudu ČR formulovala v posledním desetiletí konzistentní a progresivní standardy participace dospívajícího nezletilého. Přání mladého člověka blížícího se zletilosti je třeba považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu a odchýlení od něj vyžaduje mimořádné okolnosti a přesvědčivé odůvodnění. Přesto obecné soudy tyto standardy opakovaně nedodržují. De lege ferenda lze doporučit výslovné zakotvení povinnosti soudu v odůvodnění rozhodnutí uvést, jakým způsobem s názorem dospívajícího naložil a proč se od něj případně odchýlil, po vzoru procesních požadavků formulovaných Obecným komentářem č. 14 Výboru pro práva dítěte. Pro rozhodovací praxi je pak nezbytné, aby obecné soudy důsledně respektovaly zásadu, že u dospívajícího není autoritativní vynucování kontaktu nástrojem obnovy narušených rodinných vazeb, nýbrž zpravidla příčinou jejich dalšího prohlubování.
Autorkami analýzy jsou JUDr. Michaela Lang, partnerka a advokátka a Mgr. Berenika Cundová, advokátní koncipientka advokátní kanceláře Sokol Novák tdpA.
Zdroje
1) Nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 19; shodně nález ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2943/14.
2) Úmluva o právech dítěte, publikovaná pod č. 104/1991 Sb., čl. 12 odst. 1 a 2.
3) Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 867 odst. 1 a 2.
4) Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, § 20 odst. 4. K tomu srov. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655–975). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 852–862.
5) Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte ze dne 29. 5. 2013 (CRC/C/GC/14), bod 6 písm. a).
6) Nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), body 18–30. K tomu srov. komentář HUSSEINI, F. Střídavá výchova. Soudní rozhledy, 2014, č. 7–8, s. 249–252.
7) Nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 1626/22 (102/2022 USn.), právní věty I. a II.
8) Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 1033/23, bod 17.
9) Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. III. ÚS 1166/25, body 12 a 15.
10) Nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 1626/22, body 16 a 62.
11) Obecný komentář č. 14, bod 6 písm. c), bod 97; shodně nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 18–30; nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 16.
12) Nález sp. zn. II. ÚS 1626/22, právní věta II.; usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/23, bod 14.
Sokol Novák tdpA je hlavním partnerem legalwebu, v rámci této spolupráce byl publikován rovněž tento text.
Webové stránky Sokol Novák tdpA najdete na adrese https://sntd.eu/.
