Tato úvaha rovněž shrnuje naše zkušenosti z více než desetiletého podnikání v oblasti poskytování online právních služeb, jehož jsme v našich končinách průkopníky.
Vytknuto před závorku, domníváme se, že ČAK zatím nečelí personální krizi. Naopak, v představenstvu i dalších orgánech působí řada šikovných, erudovaných, a hlavně mladých lidí, kteří mají podle našeho názoru potenciál převést advokacii vysoce turbulentními dobami, které nás nepochybně v důsledku působení umělé inteligence čekají. Problém je ovšem jinde. Ani ten nejkvalitnější člověk toho mnoho nezmůže, je-li zasazen do systému, který vykazuje strukturální znaky nefunkčnosti. My se domníváme, že ČAK právě takovým systémem je!
Často se setkáváme s názorem, který lze popsat následovně: „Víme, že ČAK dobře nefunguje, občas nám dělá ostudu, ale je dobře, že nás nereguluje ministerstvo“… Rádi bychom se tedy zamysleli, zda takový prerogativ nemá i svou odvrácenou stránku. Resp. náklady, a to jak finanční, tak hlavně ty nefinanční, které nejsou vidět, ale mají potenciál v čase narůst do astronomických výšin.
V každé oblasti, advokacii nevyjímaje, totiž platí, že má-li nějaká instituce rozsáhlé pravomoci a téměř naprostou svobodu v organizaci svých věcí, musí mít i tomu odpovídající odpovědnost, včetně odpovědnosti za následky, pokud se věci nevyvíjejí kýženým směrem.
1. Schizofrenie rolí: Lobbista, nebo regulátor trhu?
Irský dramatik George Bernard Shaw kdysi uštěpačně poznamenal: „Všechna povolání jsou spiknutím odborníků proti laické veřejnosti.“ Ačkoliv to zní vůči stavovské organizaci možná krutě, v případě tzv. integrované advokátní komory (tj. lobby i regulace trhu) se moudru vyplývajícím z tohoto citátu brání jen velmi těžko.
ČAK v sobě spojuje dvě z podstaty neslučitelné role. Na jedné straně je “odborovou” organizací a lobbistou, jehož nejvyšší hodnotou by měl být zájem na ochraně člena takové organizace (tj. advokáta). Na straně druhé je regulátorem trhu, tzn. dozorovým orgánem, který má chránit zájmy klientů a veřejnosti před pochybeními advokátů.
Obě tyto hodnoty jsou naprosto legitimní, ale nelze je efektivně a důvěryhodně hájit z jedné židle. Pokud dojde ke střetu zájmů – a k němu ze samé podstaty věci dochází a docházet musí, komora nutně vychází reputačně poškozena. Případů jen z posledních let je mnoho a mnoho.
Pohled do zahraničí ukazuje, že tento problém není unikátní. V odborné literatuře se v této souvislosti často skloňuje pojem „regulatory capture“ (ovládnutí regulátora regulovanými). Právě tento konflikt vedl ve Velké Británii, patrně nejvyspělejším právním trhu světa, k zásadní reformě. Na základě tzv. Clementi Report (2004) a navazujícího Legal Services Act 2007 došlo k radikálnímu oddělení reprezentace právních profesionálů (tu si ponechala The Law Society) a kárně-dohledové role, kterou převzala nezávislá Solicitors Regulation Authority (SRA).
Udržování stávajícího modelu „integrované komory“ u nás vede ke korozi důvěry.
A to je náklad číslo jedna, který v důsledku uhradí každý advokát.
2. Kárné řízení: nedostatek prostoru, neprofesionalita a netransparentnost
Druhým dlouhodobým systémovým selháním ČAK je samotné nastavení kárného řízení. Agendu dnes vykonávají kolegové téměř zdarma a ve svém volném čase. To nám samo o sobě nepřipadá v pořádku, neboť se jedná o velmi odpovědnou činnost. Co je ale závažnější, je fakt, že se tak hojně děje i mimo rámec jejich vlastní odbornosti, neboť kárné řízení je vlastně řízením trestním. Kolik procent z kolegů působících v kárných senátech může skutečně říct, že je odborníky na trestní proces? Domníváme se, že to bude přinejlepším menšina.
Tento mix nedostatků a systémově nedostatečně vytvořeného prostoru pro náležité rozhodování kárných senátů může vést k procesním chybám, které trestají správní soudy tím, že kárné rozhodnutí jednoduše zruší.
K tomu se přidává extrémní netransparentnost ve fázi podávání kárných žalob. O tom, kdo bude a nebude stíhán, mnohdy rozhodují úředníci komory bez jakékoliv možnosti reálné kontroly ze strany advokátní veřejnosti.
V takto uzavřeném a nepřehledném systému jen doutná potenciál pro další devastující kauzy typu „Hana Suková“. Každý takový případ fatálně nabourává důvěru veřejnosti v advokacii jako celek.
To je náklad číslo dvě.
3. Reputační deficit a zdroj lacině získaného politického kapitálu
Nalijme si čistého vína: ČAK v současné české společnosti věru nedisponuje dobrou reputací. Samotné vedení komory si je této nelichotivé skutečnosti pravděpodobně velmi dobře vědomo, ale dlouhodobě postrádá nástroje i sílu to jakkoliv změnit.
Tato slabost se neprojevuje jen v abstraktní rovině. Vidíme ji zcela hmatatelně například na dlouhodobé neschopnosti prosadit kandidáty ČAK na soudce Ústavního soudu.
Ztráta kreditu ČAK zašla tak daleko, že se stala politickou komoditou. Známe hned několik současných i bývalých poslanců, kteří zcela nepokrytě a veřejně tvrdí, že „strefovat“ se do ČAK je pro ně politicky výhodné a přináší jim to u voličů snadné body. Pokud organizace funguje jako snadný terč pro politiky, vypovídá to o její síle více, než bychom si přáli slyšet.
Náklad číslo tři.
4. Komunikační propast a odcizení vlastních členů
A konečně tu máme vztah komory k jejím vlastním členům. Komunikace (jak dovnitř společenství, tak navenek) je dlouhodobě neuspokojivá. Chtělo by se říct přímo katastrofální.
Příkladů bychom našli celou řadu. Dokonalou ilustrací extrémně špatné komunikace je nedávné zvýšení stavovských poplatků.
O takto zásadním, a pro mnohé citlivém, tématu neproběhla předem žádná relevantní diskuze s členskou základnou. Pouhé suché oznámení, které jednoho dne přistane advokátům v datové schránce, zkrátka do 21. století nepatří. Tento arogantní přístup zcela likviduje důvěru běžných členů ve schopnosti ČAK moderně a transparentně spravovat svěřenou agendu.
To nehledě na skutečnost, že v poplatkové kauze zcela postrádáme reflexi změn, které přináší zavádění umělé inteligence. Zamyslel se někdo nad tím, zda ČAK skutečně všechny agendy, které dnes vykonává, potřebuje nezměněným způsobem vykonávat i nadále? Zda je skutečně nutné mít kanceláře ve dvou palácích v centru Prahy, zda by nešlo některé agendy dělat výrazně levněji s menším počtem lidí?
Rovněž by nás zajímalo, zda se někdo zamyslel nad tím, co udělají důsledky masivního rozšíření AI se schopností advokátů platit takto zvýšené poplatky.
Otázek je řada, odpovědí doposud velmi málo. Spíše to v nás vyvolává dojem, že zvýšení poplatků tak, jak bylo provedeno, je vlastně nejjednodušší cestou. Ale bude tomu nakonec skutečně tak?
Náklad číslo čtyři.
Závěr: Nevyhnutelnost reformy, nebo cesta do propasti?
Rychle se blížíme do bodu zlomu. Situace může eskalovat do stavu, kdy po větší ingerenci a kontrole ze strany státních orgánů začnou volat – z čisté frustrace – sami advokáti. Tomuto scénáři se lze vyhnout, vyžadovalo by to však masivní reformu činnosti komory, a především hlubokou sebereflexi. Vůle k něčemu takovému ale podle všeho zatím chybí na všech stranách.
Největším problémem a smutným paradoxem celé situace je totiž pasivita mlčící většiny. Většina členů ČAK tyto výstřelky, kauzy, jakož i velkou komunikační neobratnost ČAKu, tiše toleruje. Namísto snahy o změnu se raději stáhnou, hledí si své klientské práce a drží se od stavovské organizace co možná nejdál. Popravdě řečeno, je to i náš vlastní případ…
Se současným vývojem věcí, je ale pravděpodobné, že jednoho dne zjistíme, že ty „skutečné náklady“ advokátní samosprávy už zkrátka nedokážeme hradit.
Je tedy načase zahájit vážnou a racionální diskuzi o tom, zda by částečná revize kompetencí ČAK nebo dokonce přesun některých agend na stát, neudělal ČAK paradoxně lepší službu, než když je systém formován reaktivně, vlečen negativními okolnostmi a prohlubujícími se krizemi způsobenými nesprávným nebo snad zastaralým systémovým nastavením.
Je nutné si v této souvislosti rovněž uvědomit, že ČAK už není organizací sdružující nižší jednotky stovek advokátů, často přátel, kteří při sobě odborně i osobně drželi a tvořili tak „ostrůvky pozitivní deviace“ v právním marasmu předlistopadové doby. Dnes je ČAK obří profesní organizací, sdružující advokáty z různých oblastí, a hlavně rozličných zájmů, přičemž je čím dál složitější udržet jednotný směr a všechny proudy sladit tak, aby výsledná činnost ČAKu sloužila skutečně všem advokátům bez rozdílu.
Autoři komentáře Ondřej Preuss a Jaroslav Baier jsou advokáti.
