Byl jste prezidentem Soudcovské unie i soudcem Ústavního soudu, nyní jste kandidátem na funkci veřejného ochránce práv. Jde o přirozené vyústění vaší dosavadní kariérní cesty?
Vždy jsem byl především soudce a snažil jsem se soudit podle svého nejlepšího vědomí, svědomí a nezávisle, jak jsem před 33 lety slíbil. Bez ohledu na to, u jakého soudu jsem působil. A jako soudce jsem dosáhl prakticky všeho, čeho jsem dosáhnout mohl. Nemyslím tím ovšem kariéru. Tím, čeho si nejvíce cením, je možnost pozitivně ovlivnit řešení případů, které se mi dostávaly na stůl. Snad se mi to dařilo.
Moje kandidatura na funkci veřejného ochránce práv je přirozeným vyústěním toho, že po 36 letech v justici, kde jsem působil na různých stupních a v různých funkcích, 6 letech v čele Soudcovské unie, 10 letech u Ústavního soudu, stovkách přednášek pro soudce, advokáty a jiné právníky, sociální pracovníky, po publikaci řady článků a knih, a hlavně po všem, co jsem v životě prožil, jsem dospěl k závěru, že by byla škoda, aby mé zkušenosti „spadly pod stůl“ a že by bylo dobré, abych je odevzdal státu, pro který jsem řadu let sloužil.
Jak úřad veřejného ochránce práv vnímáte? Co z jeho kompetencí považujete za nejdůležitější?
Úřad ombudsmana vnímám jako velmi důležitou pojistku fungování našeho právního státu. Jako úřad, který sice nerozhoduje, ale dohlíží na to, aby nebylo ubližováno slabým a aby byla respektována jejich lidská práva. A já byl vždy háklivý na to, když se ubližovalo slabým.
Nebudu citovat kompetence ombudsmana, které lze snadno vyčíst ze zákona. Pro mě jsou důležité, možná důležitější, kompetence nepsané. Ombudsman musí mluvit s poslanci, senátory, prezidentem, vládou, musí naslouchat úřadům, neziskovkám, sdružením a spolkům, s nimiž se jeho činnost logicky protíná. Bude teď muset nově nastavit efektivně spolupráci s dětským ombudsmanem, což je velká výzva. Musí být kompetentní v práci s novináři i v manažerských činnostech při řízení takového kolosu, jakým se stal jeho úřad, který měl v začátcích mnohonásobně méně pracovníků.
Jakým byste byl ombudsmanem? Na co byste kladl důraz?
Myslím, že jsem se svými profesními a životními zkušenostmi získal cit pro to, abych vyhodnotil, kdo si skutečně zastání zaslouží a kdo jen zneužívá systém. Snažil bych se být tedy ombudsmanem empatickým a spravedlivým. Snad o spravedlnosti za tu dobu v taláru něco vím. Snažil bych se být i dobrým manažerem – o tom snad rovněž po letitém působení v justičních manažerských funkcích a výkonu funkce prezidenta Soudcovské unie něco vím.
Chtěl bych se do jisté míry vrátit ke kořenům ombudsmanství z dob Otakara Motejla. Bude-li někdo tvrdit, že dnes je doba jiná, odpověděl bych mu: ano, jistě je. Ale lidská práva těch, kterých se má ombudsman zastat, jsou stejná. Kladl bych důraz na to, aby každý pracovník úřadu, počínaje vrátným, podával co nejlepší sociální výkon – v terénu, ne od stolu. Chtěl bych, aby spolu lidé více mluvili a méně si dopisovali. Aby platilo heslo: „méně státu, více rodiny“.
A ještě jedna věc. Říkáme „ombudsman“, kdežto zákon jaksi vznešeněji mluví o veřejném ochránci práv. Myslím, že důležité jsou všechny složky toho legislativního pojmu, tedy i slovo „veřejný“. Veřejnost, otevřenost, transparentnost – to jsou termíny, na které v této souvislosti nesmíme zapomínat. „Ombudsmanství“ musí být služba v plném slova smyslu demokratická, tedy přístupná všem, kteří takovou ochranu potřebují.
Jste kariérním soudcem. Byla by to pro pozici ombudsmana spíše výhoda, nebo nevýhoda?
Jsem přesvědčen, že velká výhoda. Zejména jako ústavní soudce jsem posledních deset let dnes a denně hlídal v konkrétních kauzách, zda jsou dodržována lidská práva a chtěl bych v tom pokračovat v roli ombudsmana. Před tím jsem rozhodoval ve stovkách kauz rodin v obtížných situacích, lidí, kterým bylo ublíženo na zdraví, nebo těch, kteří byli duševně nemocní, nájemníků, kteří si nevěděli rady – ostatně, současného ombudsmana Stanislava Křečka znám jako soudce dobře ještě z jednací síně, ze sporů, v nichž jako advokát hájil především práva bytových nájemců.
Jaké by to bylo, po tolika letech opustit justici?
Za prvé si nemyslím, že bych justici zcela opustil a rád bych pokračoval ve své vzdělávací činnosti pro soudce či asistenty. Mezi soudci mám tolik známých a přátel, že bych i nadále byl v centru justičního dění, což je podle mě důležité pro výkon funkce veřejného ochránce práv. Aby věděl, jaké kauzy se týkají především jeho „klientů“ a jak se k nim soudní praxe staví.
Za druhé není vyloučeno, že se ještě někdy do taláru vrátím.
Za třetí – ano, byla by to velká změna v profesním i osobním životě. Jsem zvyklý dívat se především před sebe a něco mi říká, že budu mít příležitost pro justici ještě něco odpracovat, budu-li živ a zdráv.
Mimochodem, nesoudíte ani v tuto chvíli, působíte v rámci Justiční akademie, kde školíte velkou novelu rodinného práva. Potřeboval jste po loňském dokončení mandátu u Ústavního soudu určitou pauzu?
O pauze bych určitě nemluvil, protože jsem snad v práci hektičtější období, než je začátek roku 2026, nezažil – a to jsem zvyklý na ledacos. Hlavně z toho důvodu, že neustále cestuji z místa na místo a přednáším takzvanou rozvodovou novelu, až se ze mě kouří. Minulý týden Praha – Kladno – Ostrava – Kroměříž. Týden před tím Olomouc, České Budějovice. Příští týden Brno, Plzeň, Kroměříž. A to všechno se servisem ne tak luxusním, jaký byl pro soudce Ústavního soudu. Ale rozhodně si nestěžuji, je to velmi zajímavá, pozitivní a interaktivní etapa mého profesního života. Hlavně je teď šance v souvislosti s novelou opatrovnickou praxi posunout správným směrem a sjednotit rozhodování ve věcech péče soudu o nezletilé, což je velmi důležité.
V nedávném rozhovoru pro časopis Rodina jste mluvil o tom, že právě současná velká novela rodinného práva je vlastně založena na vaší judikatuře. Měl byste jako ombudsman tendenci více vstupovat do legislativního procesu?
Určitě. Jak jsem už řekl, budu stále v kontaktu s justicí a jejími problémy, které často souvisí s nedostatky v legislativě. Budu v kontaktu i se správními orgány a neziskovkami. Budu se ptát, jak je mým zvykem, živých lidí, v čem spočívá příčina jejich problému, a když zjistím, že v nedostatečné legislativě, obrátím se na patřičná místa. Kromě jiného jsem se zákony v ruce jako soudce dnes a denně pracoval, takže si myslím, že dokážu intuitivně vycítit, kde je jejich slabé místo či mezera v právu.
Jste velmi aktivní i pokud jde o právní osvětu, intenzivně publikujete i přednášíte. Myslím, že i v tomto ohledu by celá instituce veřejného ochránce práv hrát výraznější roli. Vnímáte to podobně?
Osvěta, edukace a práce s médii všeho druhu jsou v dnešní době strašně důležité. Mám představu, jakým způsobem práci kanceláře veřejného ochránce práv v tomto ohledu zlepšit a jak by se měla rozvíjet. Vzdělávání dnes nejde dělat jen na konferencích, přednáškách či seminářích. Je třeba jít do terénu a veřejně sdíleného prostoru.
Plánujete nějak získávat politickou podporu pro svou kandidaturu?
Pro mě je především důležité, že jsem dostal jako kandidát silný mandát od politiků napříč politickým spektrem v Senátu. Navíc od politiků, kterých si vážím. Byl bych naivní, kdybych se některých poslanců alespoň nezeptal, jak vidí mé šance. Ale naplánuji obcházet jednotlivé poslance a přesvědčovat je. To by se ani nehodilo.
