Opět zůstaneme v anonymní rovině, ten příběh není úplně tuctový. Byl jednou jeden muž, říkejme mu třeba Richard, který odjel z České republiky pracovat do zahraničí. Tam strávil dva roky, v té době byl svobodný, a tak se vedle práce také seznamoval. Jedna místní žena se stala Richardovou přítelkyní, tu nazývejme třeba Alexandrou, a dokonce se jim narodila dcera, řekněme Monika, ke které se muž jako otec hlásil. Poté se ale vrátil zpátky do Česka a jeho přítelkyně a dcera zůstaly v zahraničí, tedy tam, kde byly samy doma. A už se nikdy nepotkali.
Richard se posléze v České republice oženil a s manželkou, třeba Terezou, se mu narodily dvě dcery. O nevlastní sestře všichni věděli. Richard ale bohužel nečekaně v poměrně nízkém věku zemřel a u notáře se rozběhlo dědické řízení. Notář se dotázal Richardovy české rodiny, zda ví o nějakém dalším zákonném dědici. Ženy jmenovaly otcovu dceru Moniku, kterou sice nikdy neviděli, ale uvědomovali si její existenci. Stejně jako Monika věděla o tom, že má dvě nevlastní sestry v České republice.
Monika přijela do České republiky a také jí se notář zeptal, zda neví ještě o nějakém dalším člověku, které by měl po Richardovi, jejím otci, podle zákona dědit. Ano, odpověděla Monika, přece moje matka, Alexandra. Jak to? reagovala Richardova česká rodina. A Monika přišla s šokující odpovědí: přece proto, že Richard a Alexandra byli manželé, nikdy se nerozvedli a Alexandra se Richardovou smrtí stala vdovou. Měla tak rovněž po Richardovi dědit. Monika vše dokázala oddacím listem, který se ale v České republice do té doby nikdy oficiálně neobjevil.
Richard – jak vyšlo najevo až po jeho smrti – se tak dopustil dvojího manželství, což je trestný čin. Za trvání manželství s Alexandrou totiž uzavřel manželství s Terezou, systémy nebyly provázané a on sám před úřadem potvrdil, že ženatý není. Pokud by skutečnost vyšla na světlo před jeho smrtí, byl by za to trestně stíhaný.
Dobře, trestní odpovědnost už nebyla ve hře, nelze stíhat zemřelého. Ale jak to teď všechno vyřešit, jak vypořádat společné jmění manželů a jak podle zákona uspokojit jednotlivé dědice? Byl to pro notáře nelehký úkol, ale právo také na takto složitou otázku zná odpověď. Nikdo z živých nic nezavinil, ani Alexandra – možná trochu paradoxně – netušila, že si Richard Moniku vzal za manželku, myslela si, že i s ní povil děti mimo manželství. I kdyby ale o jeho dalším manželství věděla, na věc by to nic nezměnilo, neměla by oznamovací povinnost, i když by mlčela, ničeho trestného by se nedopustila. Druhé manželství ani nebylo možné zneplatnit, opět vzhledem k Richardově smrti.
Existovala tedy dvě historická manželství, částečně v čase se překrývající, vznikla tak také dvě společná jmění manželů, a to v různých časech a v různých rozsazích a obě bylo potřeba vypořádat. Nic jednoduchého, ale nějak to šlo. A právně se celá věc uzavřela, i když emoce zůstaly hodně zjitřené.
Proč jsem začal aktuálními změnami v rodinném právu a v trestání? Protože tohle byl ukázkový příklad, na němž se dá demonstrovat, že rozvody mají být v některých případech opravdu ještě jednodušší, než jsou v současnosti (přesto že si samozřejmě uvědomuji, že tady by to už vzhledem ke dvěma právním režimům tak jednoduché být nemuselo) a také to, že peněžité tresty se hodí jako společenská reakce na celou řadu událostí. Richardovo počínání přineslo tolik nepříjemných překvapení a problémů, ale zavírat ho do vězení by nebylo odpovídající.
JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M. je zakladatelem advokátní kanceláře Matzner & Vítek.
Text byl publikován v rámci spolupráce s hlavním partnerem legalwebu Matzner & Vítek Legal.
