Můj klient pracuje v místech, kde se opravují vozidla, konkrétnější být nemohu. A jednou sám přijel se svým velkým dopravním prostředkem a potřebou prověřit, proč palubní počítač hlásí chybu. Při kontrole motoru mu automechanik dal pokyn, aby ustoupil směrem dozadu a on při ustupování šlápl do volného prostoru a spadl do montážní jámy. Praštil se do hlavy. Sice to bylo nepříjemné, ale normálně vstal, a i když se mu ta hlava trochu motala, dělal jako že nic. Až kolegové ho upozornili, že mu teče krev. Bylo to jen trochu, tak to můj kamarád neřešil. Přece nebude měkota.
Právě mu končila pracovní doba, a tak brzy odešel domů. „Samozřejmě“ o pádu žádné nadřízené neinformoval, nedošlo k žádnému záznamu. Hlava ho bolela ale čím dál tím víc, a tak ještě ten stejný večer odjel do nemocnice, kde mu řekli, že je to daleko vážnější, než si zprvu myslel. Přesnější diagnózu si opět musím nechat pro sebe, ale nebylo to nic příjemného. Každopádně bylo jisté, že se na nějakou dobu do práce nevrátí.
Bylo tak nutné začít to řešit oficiálněji. Na to, co se mu stalo, měl sice svědky, sám si ale nebyl jistý, jestli mu průběh událostí potvrdí. Jestli se nebudou bát, že sami něco provedli či zanedbali. Také si i přes svou zamlženou mysl uvědomil, že udělal chybu v tom, že nikomu z oficiálních míst nic neřekl a jeho úraz vlastně nemusí být kvůli tomu formálně vůbec pracovní. Dokonce ho napadlo, jestli se náhodou nebyl někde, kde neměl a jestli neporušil nějaká bezpečnostní pravidla. Respektive tohle ho napadlo později, když jsme celou tu záležitost společně konzultovali.
Jeho zaměstnavatel se totiž k celé věci postavil hůř, než by můj klient po mnoha letech věrné služby očekával. Začal skutečně bazírovat na formalitách a líčení celé věci, tak jak ho podával můj kamarád, zpochybňoval. Docházelo tak už vlastně ke sporu, i když zatím ne úplně vyřčenému.
Klientovi zbývalo zkusit celou věc zažalovat, nebo ji nechat být a přijít o značnou část peněz. O iluze, že pracuje pro férového zaměstnavatele, který ho podpoří ve chvíli, kdy se dostane do nějakých problémů, už přišel.
Nechtěl to ale nechat být jen tak, a proto celou tu věc konzultoval se mnou. I přesto, že je z výše uvedeného popisu jeho uvažování zřejmé, že měl určité právní povědomí, k věci přistupoval tak, jak to dělá většina lidí, když přijde za právníkem. Očekávají, že nabídne nějaké fantastické řešení s jednoznačnou šancí na úspěch, pro nikoho nebude představovat nic moc nepříjemného, podaří se zařídit velice rychle, a hlavně také nebude nic moc stát.
Co jsem mu měl poradit? Možná by stálo za to jeho zaměstnavatele skutečně zažalovat. Nebylo by to úplně jednoduché, už vzhledem k těm zmíněným okolnostem. Pracovněprávní judikatura se ale nejen v případě úrazů dlouhodobě stáčí ve prospěch zaměstnanců a pravidla zákoníku práce a dalších právních předpisů soudy vykládají v těchto případech spíše extenzivně. Šance na úspěch bychom tedy měli.
Ale co by to také znamenalo? Že by se ten spor táhl, vzhledem ke své komplikovanosti pravděpodobně léta. A jak by měl můj klient dál pracovat pro zaměstnavatele, s nímž by se soudil? Zákon sice něco takového předpokládá a chránil by ho, ale… Byla by to situace, v níž by chtěl existovat jen málokdo. Je třeba také uvést, že svou práci má rád, baví ho a těší se z ní.
Tedy nechat to být, zatnout zuby a postupně hledat jiného, férovějšího zaměstnavatele? Protože ta deziluze byla velká a šrámy na duši hluboké. Nebo by to všude bylo stejné? A co přece jen ukázat hrdost, na nic nečekat, odejít rovnou a žalovat svého exzaměstnavatele? To by možná bylo právně i lidsky nejlepší. Ale jen z pocitu spravedlnosti se člověk nenají.
JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M. je zakladatelem advokátní kanceláře Matzner & Vítek.
Text byl publikován v rámci spolupráce s hlavním partnerem legalwebu Matzner & Vítek Legal.
