Kompetenční zákon od Jana Kněžínka vydalo nakladatelství Wolters Kluwer, a to již ve druhém a aktualizovaném vydání. Pro takovouto knihu nemohlo získat povolanějšího autora – Jan Kněžínek v současnosti působí jako vrchní ředitel Sekce Legislativní rady vlády na Úřadu vlády ČR, zároveň je místopředsedou tohoto orgánu.
Na Úřadu vlády pracuje dlouhodobě, necelý rok byl ale po Taťáně Malé ministrem spravedlnosti ve vládě Andreje Babiše (z jeho uvedení do úřadu je přiložená fotografie – pozn. red.) a zkušenosti má rovněž z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Aktuálně působí rovněž v rozkladových komisích Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva financí, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstva pro místní rozvoj, Ministerstva zdravotnictví a Nejvyššího kontrolního úřadu.
A tyto jeho zkušenosti jsou znát z každého řádku předkládané knihy – komentář napsal člověk, jehož vnitřní život ministerstev a jiných ústředních správních úřadů fascinuje a docházejí mu souvislosti jejich fungování do nejmenších detailů. A má načteno množství související literatury a judikátů, na něž svědomitě odkazuje.
Ministerstva málem nebyla ministerstva
Tak jen pár příkladů z jeho postřehů. Ministerstva a jiné ústřední správní úřady se liší hlavně tím, že v čele těch druhých není ministr. Mimochodem, to že máme ministerstva, je malým historickým zázrakem.
První zákony vydávané po vzniku Československa v roce 1918 totiž tento název nepoužívaly ve snaze oddělit se od mocnářské tradice. Ministerstva byla hodně spojená s Rakouskem-Uherskem a tak tento termín nenajdeme třeba ani v prozatímní ústavě.
Praxe ale šla proti znění těchto prvních předpisů, ministerstva fungovala a názvy jim zůstaly. V historii kompetenčního zákona dosáhl jejich počet maximálně sedmnácti (třeba v 50. letech ale existovalo ministerstev ještě více), nejméně jich od roku 1969 existovalo jedenáct. Pro srovnání, v Rakousku fungovalo deset ministerstev, v Československu následně dvanáct.
Proč agentura a ne úřad
Připomeňme, že kompetenční zákon je už z roku 1969, nyní jej ale samozřejmě používá ve znění množství novel, poslední se odehrála v letošním roce. Zákon se mění intenzivně, k čemuž Kněžínek v aktuální předmluvě – reagující na dobu mezi prvním a druhým vydáním komentáře – píše: „Ač v mezidobí nevzniklo žádné nové ministerstvo ani žádné nezaniklo, změn v jejich působnosti bylo mnoho, od dílčích až po poměrně zásadní. Ještě výraznější pak byly ty změny v oblasti jiných ústředních správních úřadů, tedy těch, v jejichž čele nestojí člen vlády. V době prvního vydání jich bylo třináct, dnes jich je o čtyři více, tedy sedmnáct, a to ještě Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře a Nejvyšší stavební úřad v mezičase stihly vzniknout i zaniknout, přičemž druhý z nich si během své krátké existence ani nezaúřadoval.“
Citovaná ukázka svědčí o tom, že Kněžínek píše lehce, místy s lehkou ironií i vtipem, když o pár řádků dál konstatuje: „Když jsem se jednoho ze zástupců předkladatele v době zřizování Digitální a informační agentury zeptal, proč v jejím názvu raději nepoužili slovo „úřad“, dostalo se mi odzbrojující odpovědi, že spousta lidí a především pak mladí se práci na úřadech z principu vyhýbají. To však nic nemění na tom, že ústřední správní úřady bez ohledu na to, jak jsou nazvány, mají při výkonu státní správy nezastupitelné místo.“
Ministrem může být prakticky kdokoliv
Čtenáři se dozvědí o tom, jak ministerstva fungují, co má na starosti ministr a v čem se může a nemůže nechat zastupovat svým náměstkem. Kněžínek se věnuje také tomu, proč ministerské vyhlášky nemůže podepisovat jiný resortní ministr a konstatuje, k jakým problémům může vést, pokud je úřad dlouhodobě neobsazený, jako tomu bylo třeba v případě vlády Mirka Topolánka a Ministerstva pro místní rozvoj.
Na ministrování Gustava Slamečka ukazuje, že ministr české vlády nemusí být českým občanem. Zákon nespojuje s obsazením ministerského postu téměř žádná očekávání, ministrem tak může být v České republice prakticky kdokoliv. Kněžínek se nevyhýbá ani ústavněprávním souvislostem těchto otázek, když například vysvětluje, proč za počínání ministra (jako člena vlády) nese odpovědnost předseda vlády a nikoliv prezident. Ten tak musí ministra na návrh premiéra odvolat.
Kniha Kompetenční zákon se intenzivně věnuje rovněž dalším naznačeným orgánům, v jejich případě ale už mnohdy do takové hloubky nejde. Celých 548 stran komentáře ke kompetenčnímu zákonu ale stojí za projití, ať už se věnuje jakékoliv oblasti práva nebo politiky.
