Exekutoři nabízejí Andreji Babišovi do rozpočtu desítky miliard korun, říká Lukáš Jícha

Zdroj: Exekutorský úřad Přerov

Vláda chystá další zásah do pravomocí soudních exekutorů: vymáhání dluhů na sociálním a zdravotním pojištění chce přenést na Finanční správu. Související zákon zamíří do prvního čtení v Poslanecké sněmovně patrně v prosinci. Exekutorská komora ČR ale upozorňuje na to, že kvůli nižší efektivitě státu při vymáhání dluhů přijdou zdravotní pojišťovny o více než dvě miliardy korun ročně a náklady spojené s exekucemi zaplatí všichni daňoví poplatníci.

Na premiéra Andreje Babiše se navíc slovy přerovského soudního exekutora Lukáše Jíchy obrací s jasně znějící výzvou: začnou-li nedobytné pohledávky státu čítající na 125 miliard korun vymáhat právě soudní exekutoři, vyberou do státního rozpočtu jen během prvního roku 18 až 20 miliard.

Exekutoři by do budoucna mohli přijít o část své agendy. Vláda totiž schválila změnu zákona, podle níž by vymáhání dluhů na sociálním a zdravotním pojištění směřovalo spíše k Finanční správě. Podle dat, které jste jako Exekutorská komora ČR získali na základě zákona o svobodném přístupu k informací, by ale kvůli této změny přicházely zdravotní pojišťovny o více než dvě miliardy korun ročně. Jak to?

Jde o novelu zákoníku práce a úpravu platformového zaměstnávání. Součástí tohoto balíčku je rovněž tato změna. Spočívá v tom, že vymáhání dluhů na sociálním pojištění by mělo povinně přejít na stát, na Finanční správu, u zdravotního pojištění by to bylo složitější, protože zdravotní pojištění není příjmem státního rozpočtu. Stát ale usiluje o vytvoření Jednotného inkasního místa. Zdravotní pojišťovny by si mohly nejprve vybírat, zda budou jejich pohledávky vymáhat soudní exekutoři nebo Finanční správa, postupně ale budou státem směřovány k tomu, aby to byla právě Finanční správa. Stát sice v současnosti deklaruje tuto dobrovolnost, ale už v důvodové zprávě k návrhu stojí, že bude pouze dočasná. 

Zdravotní pojišťovny vymáhají své pohledávky částečně samy prostřednictvím daňové exekuce a to, co nevymůžou, předávají soudním exekutorům. Pojišťovny aktuálně pracují s desítkami exekutorů, naše služba je poměrně hojně využívaná. Návratnost neuhrazeného pojistného je díky tomu vysoká, samy zdravotní pojišťovny jsou tak proti tomu, aby musely využívat právě vymáhání ze strany státu. Exekutoři jsou totiž při vymáhání násobně úspěšnější, než je Finanční správa. Proč tedy měnit něco, co funguje? 

Stát také nezohledňuje, že by po takovéto změně náklady na exekuce nesli všichni daňoví poplatníci. Ze systému, kdy po prvotní „levné,“ ale ne vždy úspěšné daňové exekuci následuje exekuce prováděná soudním exekutorem, jejíž náklady platí jen konkrétní dlužník, bychom přešli k tomu, že to zaplatíme všichni prostřednictvím státního rozpočtu. Platí, že když stát vymůže jednu korunu, třicet procent z ní jde jenom na platy. Pokud ale provádí exekuci soudní exekutor, s ní spojené náklady platí jenom dlužník. Pokud zohledníme rozdíl v úspěšnosti státní a exekutorské exekuce, pak stát další peníze tratí právě na tom, že vymůže méně.

Můžeme si také vzít příklad ze Slovenska, kde se rovněž objevil podobný návrh, ale právě na základě odporu zdravotních pojišťoven, které dokládaly na datech, že úspěšnost vymáhání bude daleko nižší, ho vláda stáhla. 

Můžeme také sáhnout k historickým paralelám a k tomu, jak celý systém fungoval před vznikem soudních exekutorů před 25 lety, ale také se podívat na přechod justičních pohledávek pod Celní správu ČR…

Jednotné inkasní místo není nic jiného než dřívější státní monopol na vymáhání pohledávek, který tu fungoval v 90. letech. Jmenoval se soud a měl 80 poboček, vymáhat se tehdy dařilo zhruba 4 procenta dlužných částek. Paralelně se soudy vymáhání prováděla i Finanční správa, ale způsoby vymáhání se za těch 30 let prakticky nezměnily – účet, pak v minimálním objemu mzda a nic dalšího. Nejde to s dobou. 

Po vzniku soudních exekutorů se efektivita vymáhání úplně změnila, šlo o 60 procent. Nyní můžeme vzhledem k zavedení oddlužení, zvýšení nezabavitelných částek i větším možnostem obrany povinných a také větším zkušenostem řady z nich v odklánění majetku mluvit o zhruba 30 procentech vymožených pohledávek. Záleží ale na konkrétním portfoliu pohledávek, o kterých se bavíme, protože je rozdíl, jestli vymáháte pohledávku na nezaplaceném jízdném nebo pohledávku za pronájem stavebního stroje, bankovní úvěr, u něhož byla prověřena bonita dlužníka, nezaplacenou fakturu nebo přednostní pohledávky jsou pokuty, poplatky, výživné nebo škoda na zdraví. Stejně tak jsou rozdíly mezi jednotlivými exekutory. Těch 30 % je takový průměr ze všeho.

V roce 2013 došlo ke zrušení pravomocí soudů vymáhat veřejnoprávní pohledávky, které lze vymáhat daňovou nebo exekutorskou exekucí. Přebírali jsme tak jejich spisy a vymáhali tyto dluhy tak, jako by šlo o čerstvé pohledávky, povinní totiž ztratili svou předešlou opatrnost, kdy si mysleli, že stát na ně nijak nemůže. 

Naopak, když později došlo k převodu vymáhání justičních pohledávek na Celní správu, z nichž exekutoři dokázali vymoci 30 procent, ukázalo se, že efektivita vymáhání pod Celní správou klesla na 3,5 procenta. Když chce stát po těchto zkušenostech převzít další vymáhací agendu, střílí se tím jen do vlastní nohy. Nejen, že vymůže méně, ale ještě ho to bude stát více peněz. 

Podle dat, které máte k dispozici, mají zdravotní pojišťovny přijít za čtyři roky o více než devět miliard korun. Opravdu o tolik?

Zdravotní pojišťovny v současnosti vlastní daňovou exekucí vymůžou zhruba 2,3 miliard korun ročně, a to z pohledávek, které za rok dosahují 9,9 miliardy korun. V dalších letech pak dostanou z tohoto pro ně už nedobytného portfolia další 1,8 miliardy ročně, které vymůžou soudní exekutoři.

Finanční správa ale zhruba v 93 procentech svých exekucí míří jenom na bankovní účet povinného. Na rozdíl od zdravotních pojišťoven, České správy sociálního zabezpečení nebo Celní správy prakticky neuplatňuje exekuci ze mzdy, ani exekuci v terénu kromě toho, že občas někomu zabaví vozidlo. O dalších způsobech exekuce se můžeme bavit pod hranicí statistického významu, jsou to promile.

Další bolestí je, že stát sice má ve spisech data, ale není schopný je vytěžit a efektivně s nimi pracovat, jak jsme zvyklí u exekutorů nebo inkasních agentur, takže chybí aktivní správa portfolia pohledávek. Jen pošle dopis a čeká, co se ujme. To dnes nefunguje.

Již před covidem jsme stát upozorňovali, že 40 procent povinných nebydlí v místě svého trvalého pobytu, dalších 35 procent jich má trvalý pobyt na ohlašovně a 80 procent zásilek se doručuje fikcí.

I když mají povinní datové schránky, většinou je neobsluhují, protože jde o datové schránky podnikajících fyzických osob zřízené ze zákona. Finanční správa navíc v 85 procentech případů vůbec nezahajuje exekuci. Zahajuje ji jenom tam, kde zjistí, že má povinný majetek, to znamená bankovní účet nebo vozidlo. 

S dlužníkem, který nemá aktivní bankovní účet, si prostě neporadí. U exekutorů ale zhruba 30  procent námi vymoženého plnění pochází z terénní práce, dalších 10 procent vymoženého plnění má ať už nepřímou nebo následnou souvislost právě s terénní činností, protože na jednu stranu máme dlužníky, kteří platí, aby se vyhnuli naší návštěvě nebo se rozplatili právě po naší návštěvě a exekuce splácí.

Úředníci nemají žádnou motivaci vymožené plnění zvyšovat. Udělají papíry a mají splněno. 

Exekutorská komora tak teď jedná se státem o tom, že by soudní exekutoři dříve nedobytné pohledávky státu převzali a následně vymáhali, čelíme při tom ale značnému odporu některých úředníků. Stát nepracuje s čísly. Premiérovi Andreji Babišovi, který mluví o tom, že hledá kde ušetřit, tak, zjednodušeně řešeno, nabízíme úspory ve výši další dividendy ČEZu. Máme ale pocit, že je stát možná ani nechce.

Proč vláda na tyhle argumenty neslyší?

Kontrola je cennější než státní rozpočet. Premiérovi se ale ta myšlenka – že bychom pro stát vymohli peníze, které stát není schopný vymoci – líbí, naráží však na odpor úředníků, kteří se bojí o práci.

Je pravdou, že trojkolejnost soudního výkonu rozhodnutí, exekutorské exekuce a daňové exekuce prováděné zdravotními pojišťovnami, Celní správou, Finanční správou, obcemi a Českou správou sociálního zabezpečení moc nedává smysl, když například v Belgii vymáhají exekutoři veškeré pohledávky státu, právě proto, že to stát nic nestojí. 

V současném dialogu jde a o velké nepochopení.

My neříkáme, že stát má zcela upustit od vymáhání vlastními prostředky nebo propouštět, ale k současné státní formě vymáhání nabízíme nadstavbu zefektivňující proces vymáhání.

Navrhujeme, že je třeba na základě prověřeného modelu zdravotních pojišťoven vytvořit systém následného vymáhání, tedy kombinovaný model, podle kterého by stát své pohledávky vymáhal jeden rok a pokud by po roce nebyl úspěšný, provedla by se exekuce prostřednictvím soudního exekutora všemi zákonem dovolenými prostředky.

Roční lhůta vůbec není krátká. Pokud dnes Finanční správa exekuuje jen účty, pak exekuční postih účtu ze zákona končí již po šesti měsících. Pak se s dluhem prakticky nic neděje a pohledávka je plus minus po roce od předání odepsána pro nedobytnost. V případě srážek ze mzdy se navrhuje zachování daňové exekuce tam, kde jsou srážky ze mzdy nejen nařízeny, ale skutečně prováděny, a to je jedna exekuce ze sedmi, protože tu máme jednak kolizi pořadí více exekučních orgánů a pak výši nezabavitelné částky, která až příliš často převyšuje výši mzdy. K čemu pak je takové vymáhání, když z naší činnosti víme, že povinní jsou zvyklí velkou část příjmů pobírat mimo oficiální, zdaněnou cestu.

Česká správa sociálního zabezpečení má v současnosti ve správě 66 miliard korun, Finanční správa 39 miliard a Celní správa 20 miliard nedobytných pohledávek. Podle našeho předpokladu by byli exekutoři během prvního roku schopni z těchto částek vymoci 18 až 20 miliard korun. A to z pohledávek, které stát nevymohl.

Díky tomu, že jste jako podnikatelé motivováni být úspěšní, na rozdíl od státních úředníků?

Ano, ale máme také jiné nástroje, umíme pracovat s daty, způsoby exekucí kombinujeme, aktivně pracujeme s dlužníky, adresami, informacemi o majetku a v neposlední řadě jsme do mnoha procesů implementovali umělou inteligenci, díky čemu jsme také efektivnější. Pokud chcete pracovat s dlužníkem, musíte umět pracovat s daty o něm. Jako první jsme začali zavádět elektronické spisy, v době, kdy s nimi justice ještě nepracovala. Vzhledem k tomu, že se exekutorský tarif desítky let nezměnil, byla to pro nás otázka přežití. A samozřejmě se ukázalo, že právě datová činnost výrazně zvyšuje schopnost v čase lustrovat majetek, zpracovávat data a odstraňovat průtahy. 

Vidíme, že i když meziročně roste objem námi vymoženého plnění, tak právě podíl prostředků vymožených z účtů u bank v České republice klesá, naopak roste objem plateb. To znamená, že když dlužníka najdeme a vejdeme s ním v kontakt, často platí z těchto, řekněme, odkloněných prostředků. Velkou část splátek nám povinní posílají z účtů, které sice ovládají, ale jsou psané na třetí osoby. Není výjimkou, že nám na exekuční účet chodí platby z Revolutu nebo z jiných zahraničních platebních aplikací.

Díky datům dokážeme mapovat život povinného daleko lépe než dříve, pochopit ho a lépe s ním pracovat.