PRACOVNÍ PRÁVO POLOPATĚ PODLE TOMÁŠE PROCHÁZKY – Umíte vyjednávat? Jste při jednání spíš „hodný“ anebo „zlý“ policajt? A dokážete při vyjednávání jít na hranu? A hrozit druhé straně něčím, z čeho bude mít opravdu strach? A máte pak strach vy, když sice dostanete, co jste chtěli, ale druhá strana cítí, že k dohodě byla donucena? Na takový zamotaný případ se dneska v Pracovním právu polopatě podíváme.
S inženýrem si nezačínej…
Hrdinou dnešního příběhu je pan inženýr Ivan, který pracoval v české pobočce německého výrobce tiskařských strojů.
V listopadu 2012 dostal pan inženýr Ivan od svého zaměstnavatele okamžité zrušení pracovního poměru. Toto okamžité zrušení ale není tématem dnešního příběhu. Soudy o něm již dříve rozhodly, že je neplatné, a pan inženýr Ivan se tedy vůči svému zaměstnavateli začal domáhat náhrady mzdy za dobu trvání soudního sporu.
Za období od listopadu 2012 do srpna 2014 náležela Ing. Ivanovi náhrada mzdy v celkové výši 1 162 388,64 Kč hrubého.
Z této částky firma dobrovolně uhradila jen částku 410 485 Kč, a tak se začal Ing. Ivan peněz domáhat soudně. Rozhodl se však nežalovat celou dlužnou částku, ale pouze 437 584,42 Kč.
A v roce 2021 dosáhl pravomocného rozsudku proti svému zaměstnavateli na částku 466 306,36 Kč.
…nebo zaplatíš
Po obdržení pravomocného rozsudku se zaměstnavatel zachoval slušně a zaplatil, co podle pravomocného rozsudku dlužil. Ing. Ivan si tak přišel na 967 982 Kč, přičemž tato částka se skládala z
- náhrady mzdy „v čisté výši“ 296 349 Kč;
- úroků z prodlení ve výši 292 576,80 Kč; a
- nákladů soudního řízení 379 059,20 Kč.
Pan Ivan byl inženýr, tak si to spočítal – a něco mu nesedělo. Soud mu přeci jasně přiznal nějakých 466 tisíc, ale po odečtení úroků z prodlení a nákladů soudního řízení bylo jasné, že mu zaměstnavatel poslal jen mrzkých 296 tisíc!
Kontaktoval tedy svého zaměstnavatele se zprávou, že dluh podle rozsudku „údajně neuhradil zcela“ a že zbývá uhradit ještě 133 586,97 Kč. Na to reagoval zaměstnavatel vysvětlením, že částku přiznanou soudem chápe jako částku v hrubém, a proto z ní realizoval povinné odvody a zaslal Ing. Ivanovi částku v čistém, po provedení povinných srážek.
Pan Ivan se ale nenechal opít rohlíkem a zopakoval, že mu bývalý zaměstnavatel těch 133 buď doplatí, nebo skončí v exekuci. Toho se mezinárodní firma zalekla a částku 133 586,97 Kč zaslala s označením „mzda“. Současně Ing. Ivana informovala, že s platbou nesouhlasí a peníze posílá pouze „z důvodu pochybností, neshody ve výkladu a zejména v důsledku hrozby exekučním řízením“. A obratem následovala žaloba firmy proti Ing. Ivanovi na vydání neoprávněně vyplacené částky.
Žalobu firma opřela o to, že platba byla neoprávněná a že ji navíc odeslala pouze na základě protiprávní hrozby exekucí. Inženýr Ivan kontroval, že rozsudek mu přeci přiznal náhradu mzdy v čistém, takže není co vracet a hrozba exekucí byla oprávněná. A dodal, že i pokud by tomu tak nebylo, firma mu na náhradě mzdy dlužila podstatně víc, takže není co řešit, protože mu peníze náleží. Na to se ale ohradil bývalý zaměstnavatel s tím, že pan Ivan přeci zažaloval jen část dlužné náhrady mzdy, a pokud tam byl nějaký dluh navíc, už je dávno promlčený.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nerozporoval, že nároky se ve výroku zaměstnanci přiznávají v hrubém, a zaměřil se na specifika případu.
Za běžných okolností lze zjevně neoprávněně zaplacenou částku požadovat zpět jako bezdůvodné obohacení – zaměstnavatel vyplatil zaměstnanci peníze, na které zaměstnanec nárok neměl a dobře o tom věděl. O takový případ se zde ale podle soudců nejednalo, protože inženýr Ivan žaloval pouze část dlužné náhrady mzdy. Zbytek této částky se sice promlčel, ale pokud zaměstnavatel poslal zaměstnanci další peníze jako mzdu, plnil tím vědomě na promlčený závazek, a proto je nemůže požadovat zpět.
„[Odvolací soud] dospěl k závěru, že dluh žalobce vůči žalovanému v této výši z důvodu náhrady mzdy existoval, ale v době jeho plnění již byl promlčený, a že proto [zaměstnavatel], který plnil promlčený dluh, nemá právo na vrácení plnění ve smyslu § 2997 odst. 1 věty první občanského zákoníku.“ (Nejvyšší soud sp. zn. 21 Cdo 1984/2025)
Podle soudců je třeba rozlišovat mezi bezprávnou výhrůžkou, tedy hrozbou něčím, co není přípustné (například hrozbou ublížení na zdraví), a hrozbou tím, co je někdo oprávněn učinit, ale čím si vynucuje něco, k čemu taková hrozba použita být nesmí (například hrozbou trestním oznámením za skutečně spáchaný trestný čin).
Pokud ale někdo hrozí tím, co je oprávněn provést a čím je za tímto účelem oprávněn hrozit, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak. Takovým legitimním postupem je i sdělení věřitele dlužníku, že v případě dobrovolného nesplnění podá návrh na nařízení exekuce. Pokud tedy věřitel hrozí exekucí v případě, kdy podle jeho názoru nebyla povinnost zcela splněna, nejedná protiprávně a není to samo o sobě důvodem k vrácení dlužné částky.
„Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že plnění dlužníka na základě sdělení věřitele, že bude splnění dluhu, jehož zaplacení bylo dlužníkovi uloženo vykonatelným rozhodnutím soudu a který podle názoru věřitele nebyl zcela splněn, vymáhat cestou exekuce, nelze považovat za plnění, k němuž byl dlužník donucen hrozbou ve smyslu ustanovení § 2997 odst. 2 o. z.“ (Nejvyšší soud sp. zn. 21 Cdo 1984/2025)
Jinak řečeno: pokud zaměstnavatel zaměstnanci dluží peníze a pak je pošle, byť na základě mylné hrozby exekucí, nemůže už je chtít zpět, protože je jednak dlužil a zároveň se exekuce neměl bát tolik, aby poslal peníze, které nedluží.
Morální ponaučení
Ze zamotaného příběhu inženýra Ivana si můžeme vzít několik ponaučení. V prvé řadě jde o opakované potvrzení toho, že částky se zaměstnancům v soudních sporech přiznávají v hrubém. To znamená, že zaměstnanec většinou dostane v čistém menší částku, než je v rozsudku uvedena. A nic na tom nemůže změnit fakt, že jde o ekonomicky vzdělaného zaměstnance, který si to představuje jinak.
S druhým ponaučením je to trochu složitější. Soudci zaměstnavateli v zásadě řekli, že se nemá bát hrozby exekucí ze strany zaměstnance, pokud je přesvědčen o tom, že je neoprávněná. Pokud by k takovému nařízení exekuce došlo, má se zaměstnavatel bránit návrhem na zastavení exekuce, a ne zaměstnanci panicky posílat další peníze.
Je ale fér dodat, že tento případ byl poznamenán řadou přehlédnutí na straně obou účastníků. V první řadě inženýr Ivan nesprávně žaloval náhradu mzdy v čisté výši a pak se divil, že ji právní systém považuje za výši hrubou. Stejně tak jeho zaměstnavatel zřejmě znejistěl natolik, že mu částku více než 100 000 korun poslal pro případ, že by náhodou měl pravdu a exekuce by byla oprávněná.
Ve finále nám tedy zaměstnavatele líto být nemusí, protože pouze svému bývalému zaměstnanci doplatil to, o co se zaměstnanec dříve sám připravil tím, že podal žalobu na příliš nízkou částku.
Samozřejmě bychom mohli spekulovat, jestli by případ dopadl stejně, kdyby zaměstnavatel svoji dodatečnou platbu označil jinak než „mzda“. Ale na to si budeme muset počkat v nějakém dalším příběhu.
Advokátní kancelář Aegis Law je hlavním partnerem legalwebu, v rámci této spolupráce byl publikován rovněž tento text.
Webové stránky Aegis Law můžete navštívit na adrese https://www.aegislaw.cz/
