Předevčírem i včera bylo zpravodajství opět plné informací a úvah o tom, které legislativní kroky jsou nebo záhy budou napadeny před Ústavním soudem a kdo ten krok učiní. Veřejné zdroje praví, že v tomto okamžiku běží (nebo leží) u této instituce sedm řízení o přezkumu ústavnosti právních předpisů iniciovaných poslanci a senátory a k tomu „prezidentská kauza“ týkající se cesty do Ankary! To je tedy nadílka! Všechno to jsou z povahy věci záležitosti politické, což nutně platí o všech záležitostech, které se týkají principů fungování státní moci, otázkou ovšem je, jaký je jejich kontext. V tomto směru existují v zásadě dvě možnosti. Buď jsme svědky toho, že se v této zemi chopila moci legislativní a exekutivní kohorta chronických škůdců ústavnosti a Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR a vláda chrlí jeden jedovatý protiústavní šíp za druhým. To je hrůzná představa. Nebo je příčina v opoziční diagnostice, která vidí jednu normotvornou chorobu za druhou a rozhodla se je napravovat epidemiologicky, ba možná až pandemicky. To není představa o nic lepší. Léčitel byl zvolen: Ústavní soud.
Z formálního hlediska bychom si mohli říci, že je všechno v pořádku. Zákonné i exekutivní akty, které byly vybrány (mnohdy podle klíče spíše nejasného) k demonstraci konstitucionálně nekonformního postupu vlády a poslanecké komory, byly vesměs přijaty podle platných pravidel (na věci nic nemění ani námitka, že někdy jde „zbytečně“ o poslanecké iniciativy ve věcech, s nimiž by patrně měla přijít vláda – to je fakt, ale procedurální předpisy takové postupy předvídají a aprobují). Ve volbách řádně a demokraticky ustavená zákonodárná moc a řádně prezidentem republiky v souladu s ústavou jmenovaná vláda prosazuje touto cestou své záměry. Opozice využívá – rovněž v souladu s ústavou a právním řádem – legálních cest a prostředků, aby tyto záměry zhatila (rozpravou v Poslanecké sněmovně, jednáním ve výborech, senátním přezkumem, vetem prezidenta, nálezem Ústavního soudu). To vše v pořádku ve formální rovině skutečně je, nikoliv však v rovině materiální.
Podstatou politiky v normální společnosti totiž musí být politická debata. Ta ovšem nemá vypadat jako dva souběžné, nikde se pozitivně neprotínající proudy monologů pozice a opozice, nýbrž jako dialog – kritický, nesmlouvavý, otevřený, silný, ale vždy argumenty podložený. Okřídleně řečeno – to je ta podstata masarykovské myšlenky o diskusi jako demokracii. A co je důležité: každý dialog postavený na tezích a antitezích musí mít nejen začátek, ale i konec. Přesvědčil ten či onen druhou stranu? Pak je to jednoduché, výsledkem je konsensus. Nepřesvědčil? I pak je to jednoduché: rozhodnout má politická síla stanovená volbami. A ta také musí nést veškerou politickou odpovědnost.
Systém dělby moci, páteřní systém demokratického právního státu, je nadmíru citlivý. Nekonečně citlivější než nejsložitější technický stroj řízený umělou inteligencí. Mistru Hanušovi se nad orlojem o ničem tak komplikovaném nemohlo ani zdát. Ovšem tím, že instituci ústavního soudnictví vystavíme do situace, kdy bude permanentně opravovat politickou vůli demokraticky zvoleného sboru poslanců, zcela určitě mechanismus dělby moci ohrozíme. Natož pak po Ústavním soudu fakticky chtít, aby rozhodoval o věcných (politických, ekonomických, finančních atd.) otázkách, které přirozeně mohou připouštět různé odpovědi (přičemž ty i ony, byť si třeba vzájemně přímo odporují, mohou být správné a vice versa), nikoliv jen a výlučně o tom, co je ústavnímu soudnictví vlastní – o souladu legislativních a exekutivních kroků s ústavou. Politická odpovědnost pak mizí jako pára nad hrncem. To má být ten cíl? To snad ne!
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
