Štěpení v otázkách státu a práva je ovšem jiný kalibr než ve fyzice. Nevydává zpravidla okamžitý třesk, nevyhazuje do vzduchu celá města, nespaluje okolní krajinu hrůzným žárem. Působí tiše, nenápadně, jako červ. Jeho téměř nepostřehnutelné posuny jsou dokonce často označovány za pozitivní, progresivní, žádoucí. Teď jsme svědky, co to udělá v praxi.
Od dob Montesquieuových nevymyslel nikdo lepší systém organizace státní moci než model její dělby stojící na existenci tří pilířů spojených jemným předivem rovnovah a brzd. Novodobá společnost přemistrovala mistra. „Připojíme-li další pilíře, bude naše stavba ještě lepší,“ zvolali fukuyamovští budovatelé liberální demokracie, nejdokonalejší společnosti, na které už není co měnit. A ruče vytvořili nový pilíř – tzv. nezávislou kontrolu. Začíná to kontrolním úřadem, pokračuje desítkami inspekcí, orgánů dozoru a dohledu, to vše doplněno policií, celní, finanční a daňovou správou atd., až po státní zastupitelství. Nezávislost tu ovšem nefunguje jako organizační princip, nýbrž pouze jako princip procesní. To je ale něco zcela jiného – pak bychom museli jako „nezávislé“ označit i hierarchicky uspořádané klasické struktury státní správy, které působí ve správním řízení nebo jiném kodifikovaném procesu. Pomineme-li tento „odpadní“ efekt, musíme ovšem konstatovat jiný, daleko důležitější. Zvýšením počtu klíčových sloupů se objem státní moci nezvětší, pouze se rozloží do více pilířů – přirozeně slabších.
Nedosti na tom. Tvůrci české ústavy před desítkami let – zajisté v dobré víře v masarykovské tradice a pod silným vlivem havlovské aureoly – vymysleli štěpení dalšího stupně a stvořili ze tří pilířů celý půltucet. Toto tzv. vertikální dělení způsobilo, že zde vedle sebe stojí v legislativě Poslanecká sněmovna a Senát, v exekutivě vláda a prezident, v justici obecné soudy a Ústavní soud. To máme bratru šest pilířů – už mnohem spíše „pilířků“ – plus ten již vzpomínaný kontrolní. Společenská stavba zavěšená na takovém počtu oslabených vzpěr je sice elegantní, ale sama o sobě příliš stabilní být nemusí, nemůže-li se opřít o své „masaryky“ a „havly“.
A také není. Léta se množí konflikty, kterých by nebylo, kdyby nebyly zakódovány již v ústavě. Jsou přitom zbytečné, někdy i vskutku nebezpečné.
Zbytečný charakter mají ty, o nichž je od počátku jasné, že nikam nevedou. Jestliže Sněmovna, tvořená na stranickém (navíc koaličním) principu, přijme zákon, může se Senát či prezident „postavit na zadní“. Vypořádání s takovými kapriciózními kroky však pro Sněmovnu nijak zvlášť komplikované není. Jestliže Nejvyšší kontrolní úřad poukáže na závažné nedostatky v postupu exekutivního orgánu, ve skutečnosti to tím mnohdy končí, neboť reprezentantu „kontrolního pilíře“ jaksi chybí potřebná exekutivní pravomoc. A tak bychom mohli pokračovat. To rozhodně nejsou ony pověstné checks and balances.
Nebezpečný tento trend může být, jestliže vede ke štěpení. A pohlédneme-li na současnou českou státní scénu, štěpná reakce již probíhá. Není to ovšem produktivní štěpení způsobené přirozeným napětím zákonodárné, exekutivní a soudní moci, které generuje energii umožňující optimální státní provoz. Jde o negativní konflikt mezi oslabenými původními pilíři státu reprezentovanými „klasicky“ zákonodárným sborem poslanců, vládou a soudní soustavou na straně jedné a vertikálně oddělenými „liberálními“ pendanty – Senátem, přímo voleným prezidentem a Ústavním soudem na straně druhé. Žádný ucelený systém brzd a rovnovah zde vytvořen není. Situace je z hlediska aktuálního znění ústavy prakticky neřešitelná, jediným východiskem je dohoda a ukázněnost zúčastněných nebo zásah Ústavního soudu. Ten ale není určen k tomu, aby fungoval jako politický arbitr, natož pak náhrada zákonodárce či dokonce ústavodárce.
Situace, do které jsme se dostali, je, jak se ukazuje, kritická, jestliže nejdůležitějším dělítkem mezi skupinou „klasických“ a „liberálních“ pilířů státního mechanismu není institucionální určení každého z nich, nýbrž především ideologická orientace jejich představitelů. Souboji „titánů“ nic v cestě nestojí. Nevím, jestli si někdo z nich klade tak naléhavé vnitřní otázky, kam takové štěpení vede, jako kdysi, před osmdesáti lety, Otto Hahn. Patrně ovšem také žádnému z tuzemských politických protagonistů štěpných procesů nehrozí Nobelova cena.
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
