Náš pokus o geoglyf je poněkud neohrabanější. A tak tu máme desítky dílčích analýz, úvah a komentářů. A. Pejchal zasvěceně o kulhající možnosti použití předběžného opatření v řízení před Ústavním soudem. M. Grundmann puntičkářsky a do detailu o pravomoci prezidenta zastupovat stát navenek. A. Gerloch o podstatě kompetenčního sporu, J. Kubáček o aktivismu Ústavního soudu, C. Svoboda o vztahu ochrany práv jednotlivců a kolize působnosti státních orgánů. Desítky zajímavých názorů zazněly na Právnickém klubu, který se touto tématikou zabýval před čtrnácti dny. Jsou tu disentní stanoviska dvou ústavních soudců. Ale stejně tak – na opačné straně – názory P. Rychetského či J. Kysely a dalších a zejména samo předběžné opatření Ústavního soudu.
S mnohými z výše uvedených názorů souhlasím zcela, s některými napůl, s jinými vůbec, to už tak chodí, když se diskuse vede jako výměna tezí a antitezí podepřených věcnými argumenty, nikoliv jako plivání jedu s cílem zničit soka a oslepit a ohlušit publikum.
Myslím, že klíčovou roli hrají tři faktory.
Prvním jsou kulisy celého toho dramatu, které místy přerůstá ve frašku. Scénickou výpravu tvoří Ústava ČR. S úctou k jejím autorům nutno konstatovat, že přesunem lidskoprávní pasáže do Listiny základních práv se ústava stala primárně organizačním a kompetenčním předpisem. To zjasňuje základní obrysy státu a jeho mechanismu, ale ukazuje se, že přece jenom ne zcela dostatečně. Svět byl na počátku 90. let minulého století jiný. Přes všechnu turbulenci a převratnost v mnoha ohledech stabilnější a morálně jaksi jednodušší. Tehdy (a ještě pár let poté) bylo možno spoléhat na to, že názoroví protivníci zatížení odpovědností za stát najdou společnou řeč, že se nakonec domluví. S tím, že to tak po třiceti letech fungovat nebude, ústava nepočítala. Proto je třeba ji zpřesnit.
Druhým faktorem je změna osob a jejich obsazení. Každý remake umožňuje srovnávat herecké výkony, i když to nemusí být spravedlivé. A každý nezvládne stejně bravurně pekaře jako císaře. Ale možná to ani nejde, protože nikdo v té hře není sám. O to důležitější je, aby scénář – rovněž tvořený Ústavou ČR – přesně určoval, jakou roli který z aktérů má zastávat. Jistěže si ten sympatičtější, šikovnější nebo chytřejší může osvojit trochu větší prostor třeba mediálně, může zaujmout politickou odvahou, novátorstvím nebo laskavostí (tomu bych se ovšem v dnešní společnosti dost divil), nikoliv však proto, že konstitucionální hranice jeho pravomoci a kompetencí nejsou dost jasné. Proto je třeba ústavu zpřesnit.
A za třetí je tu režisér. To není role, to je pozice spojená s mimořádnou odpovědností, i když její podstatu lze vyjádřit i s velkou nadsázkou, kterou používal jeden můj přítel, mimochodem režisér vskutku vynikající: Hlavní je, říkával, aby se herci na scéně nesráželi. V právu bychom to mohli označit jako řešení pozitivních kompetenčních konfliktů. Režisérskou kvalifikaci má ve hře zvané demokracie ovšem pouze suverén, lid, byť ji vykonává prostřednictvím svých volených zástupců, zákonodárců a ústavodárců. Nemůže být, jakkoliv by se to někdy někomu hodilo, nahrazen boží rukou, losováním, natož potom nepočetnou skupinou pomazaných stařešinů, jejichž úkolem je právo vykládat, nikoliv tvořit. Tedy: může, ale pak se bude hrát jiný kus než ten demokratický.
Občas se říká, že existuje určitý konflikt mezi demokracií a vládou práva. Také si to myslím. Na rozdíl od některých současných velmi frekventovaných majitelů mediálně preferovaných hlasů jsem ovšem přesvědčen, že takový konflikt může být řešen toliko demokraticky, neboť právo je „pouze“ nejdůležitější funkcí demokracie. Ústavní základ českého práva je dobrý. Jen se ukázaly po třicetiletém fungování některé docela přirozené nedostatky. Ústavu je třeba zpřesnit.
Spojitost Bílého koně s dneškem je jednoduchá. Chce-li kdo pohlédnout na velké dílo, neměl by se za každou cenu tlačit do první řady, kam sice dosáhnou spršky slin deklamujících herců, ale myšlenky, jež vyžadují vidět do šířky i hloubky jeviště, zde sotva uvíznou. A kromě toho prostě stačí jednou za pár let trochu vyčistit.
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
