Právo je „korunou systémů normativní regulace“. Tuto výjimečnou povahu mu dává několik základních jedinečných rysů: privilegium státní imanence (neboť skutečné právo se bez státu a jeho suverenity neobejde), politický charakter (ve smyslu suverénní starosti o věci veřejné), autoritativní povaha (kterou zajišťuje státní přímus), pravá normativita, základní obsahový cíl, jímž je úsilí o společenský smír, a v neposlední řadě též obecný objekt právní regulace, který zahrnuje nejvyšší hodnotovou rovinu společenských vztahů.
Cítím silnou potřebu prohlásit, že vertikální pití piva je problém (je-li to problém), který do nejvyšší hodnotové roviny společenských vztahů nikterak nezasahuje. Stejně tak do ní nepatří (novomluvou zřejmě rovněž vertikální) konzumace buřtů na Václavském náměstí, oddělitelnost víček plastových lahví, podoba bot, vzdálenost sazenic zeleniny, definice hračky nebo obsah nádržky na pisoáru. Nic na tom nemění skutečnost, že oslovská ideologie postavená na přesvědčení, že vše je třeba regulovat právem, tohle (a mnohem víc) do právního řádu narvala. A nic na tom nemění ani argument, že to či ono řešení je hodné doporučení. Myslet si, že přetavit každé expertní doporučení v právní zákaz je ta správná cesta, je přinejmenším naivita nejhoršího kalibru, spíše však projev totálního (možná až totalitního) ignorantství.
Jiří Kozák ve své výtečné monografii Složitost a nahodilost práva poukazuje na význam tradičních mimoprávních regulativních systémů, společenských zvyklostí a morálních pravidel a zdůrazňuje, že právo se musí utvářet v procesu konfrontace s těmito systémy „jako s rovnocennými a obsahově a významově na právu a jeho procedurách nezávislými,“ protože „právo nemůže figurovat jako komplexní systém, jehož procedury a pojmový slovník zcela dominují všem společenským procesům, který intervenuje do všech oblastí společenského života, z nichž ostatní regulativní mechanismy postupně vytlačuje…“
To nám ale nějak nejde. A má to mnoho souvislostí. Jednou ze zásadních je fakt, že jsme prakticky „zrušili“ ony přirozené mimoprávní normativní systémy a tvrdošíjně se je pokoušíme nahradit právem. Jdeme tak daleko, že se jím pokoušíme nahradit i mravy – vždyť co jiného je usilovné sepisování „etických kodexů“? A když to slyšitelně skřípe (prostý rozum ještě zcela nezanikl), neváháme přitvrdit a rušíme i přirozené autority, jejichž působení je s efektivním fungováním těchto společenských normativních systémů neodlučně spjato, a uměle je nahrazujeme soudy.
Podstatné je to slovo „uměle“. Soudnictví je jedním ze tří pilířů státního mechanismu a moderní stát se bez něj neobejde. Ale pozor! Můžeme vzdychat nad tím, že rodiče ztrácejí autoritu u dětí – a věci řeší soudy; může se nám nelíbit, že přirozená autorita učitelů a ředitelů škol je dávno ta tam – a věci řeší soudy; můžeme se podivovat, že starosta jen rozhazuje rukama nad místním výtržníkem – a věci řeší soudy; můžeme nadávat, že se dálnice stavějí pomalu kvůli obstrukčním námitkám radikálních ekologů – a věci řeší soudy. Na to už jsme si téměř zvykli, leč pak se nemůžeme hroutit z toho, že přestává fungovat dělba moci.
Problém není v justici. Problém je v tom, že společnost se k ní obrací jako ke všespásné autoritě a žádá po ní odbřemenění. My už vlastně po soudech nechceme, aby rozhodovaly jen o právu. Chceme, aby za nás řešily otázky nejintimnějších vztahů, problémy technické, krizové situace spojené s klimatem, epidemiemi, aby rozhodovaly o správnosti maturitních testů, přijímacích pohovorů. Ale ani to nám už nestačí. Už k nim natahujeme ruce s prosbou, aby nám předem řekli, jak napsat zákon, jak sestavit rozpočet a koho vyslat s delegací do Turecka. To řešit soudům vůbec nenáleží!
Judicializace společenského života je zcela zjevná. Což ovšem vůbec neznamená, že to není cesta do pekla.
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
