Trvalo to tři oplechované roky, několik zkrachovalých hospod, nesčetně dopravních problémů, ztrátu oblíbeného piknikového a psího prostoru a tak dále. Kdyby přestavovali Plečnikův kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, snad by taková doba byla únosná. To sice naštěstí neučinili, ale jinak se překonávali. Výsledkem je například to, že – jak pyšně uvádí starosta – zde nově vznikla centrální plocha, která by měla umožnit koncerty pro několik tisíc lidí. Nebo že okolní zeleň bude zalévat dešťová voda ze střechy kostela. Na masové koncerty se opravdu dětinsky těším, neboť jejich efekt umocní skutečnost, že poměrně uzavřené ulice v okolí lépe osvědčí schopnost sloužit jako zvukovody a zesilovače. Tady stačí, aby projela pod okny motorka, a v bytě neslyšíte vlastní slovo. Vrásky mi ovšem dělá klimatická krize. Co okolní zeleň, když nebude pršet? A ještě: co asi zalévala dešťová voda z kostelní střechy dříve? A ještě: co asi ta dešťovka bude zalévat, když polovina náměstí je dlážděná?
To jsou ale samozřejmě jen sarkastické otázky. A my jsme národ se vším věčně nespokojený, lamentující. Skvěle a v duchu doby lze lamentovat třeba nad novým dětským hřištěm. Jak psal před nedávnem na Novinkách.cz Jan Šponar, „funguje teprve od 17. března, ale už čelí masivní kritice místních rodičů. Kromě přírodních povrchů jim vadí kameny a vodní prvky v pískovišti, neohraničené houpačky a skluzavka z kovu, který se na slunci snadno rozpálí.“ Ano, to je závažná lamentace. Zatímco okolní zeleň by mohla chřadnout, když nebude mrholit, skluzavka je nevhodná do slunečního žáru. Nejlepší by bylo, kdyby trvale zůstalo pod mrakem. Jenže co potom s globálním oteplováním?
Z téhož zdroje lze navíc citovat další hrůzu: „Nejvíce mi vadí hračka bagru na nabírání písku. Je naprosto neovladatelná a pro děti velmi těžká na obsluhu, při které navíc mohou, nedej bože, poranit hlavu někomu dalšímu hrajícímu si v blízkosti v momentě, kdy z jedné či druhé strany poleví pozornost,“ uvádí stejný zpravodaj výtku jedné z maminek.
Byl jsem se tam podívat. Bagru to podobné není. Ale i kdyby bylo, popravdě řečeno – nikdy by mě nenapadlo, že dětský bagr na nabírání písku se stane věcí veřejnou. My jsme, pokud se pamatuji, disponovali za účelem nabírání písku lopatkou. I ona samozřejmě mohla být nebezpečná, pokud si jeden lopatista usmyslel, že jí lze jiného majznout po hlavě. Platila ovšem jiná pravidla. Většinu věcí si na tom pískovišti vyřídili vrstevníci mezi sebou, to nebyla věc obce nebo státu. A naši rodiče měli pocit, že sáhneme-li na rozpálenou skluzavku, nemusíme být ani pokáráni a inteligentně si domyslíme, že lézt na ni příště by byla bohapustá hloupost. To je samozřejmě alegorie – žádnou skluzavku jsme nikdy neměli. Až teď mi dochází, že tehdejší národní výbory se absencí skluzavek potměšile vyhýbaly občanské kritice.
Leč čas trhá oponou a svět se mění. Není to tak dávno, co podobná situace (dětská hřiště) přispěla v prvním pražském obvodu k rozvoji strany, jež se dokonce tak označila – Věci veřejné. Nedej bože, aby se něco tak bizarního zrodilo na vinohradsko-žižkovských stráních. Zatím to nevidím, jenže nikdy nikdo nic nemá míti za definitivní.
Kromě tří let obehnaných slušivým vlnitým plechem a faktu, že ani po přestřižení pásky hotovo není, máme tu ovšem další drobnost. Místo předpokládaných tří set milionů stála rekonstrukce Jiřáku dvojnásobek. Z veřejných peněz (včetně dotací, jak jinak) to přece nikoho nebolí. Ale věc veřejná to zatraceně je. Nad jiné to potvrzuje fakt, že pásku nad těmi novými lavičkami a trávníky stříhal nejen „trojkový“ starosta, ale i sám pražský primátor. Jen shodou okolností se blíží volby…
Ale jinak chci s uspokojením konstatovat: přes všechny půlmiliardové překážky Jiřák – zdá se – v podstatě zůstal Jiřákem.
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
