Rozhodně se takové tvrzení objeví vždy v okamžiku, kdy je dotčenou osobou kdokoliv veřejně činný. Je jedno, jestli švindloval ve volbách, uplácel úředníky, řídil opilý nebo šidil na cesťácích. Tohle zjednodušení tu ovšem bylo vždy (byť možná ne v tak rozsáhlé míře).
Postmoderní nároková společnost zaznamenala ale v tomto ohledu mimořádně progresivní postup brilantním veletočem, který umožňuje prohlásit za „politickou kauzu“ v podstatě cokoliv. Už dávno nejde jen o reálné činy. Postačí slova. Proti tomu není obrany.
Věc má podle mne ve skutečnosti dvě základní příčiny, které bychom mohli identifikovat jako politizaci a judicializaci života. Politizace v tomto smyslu znamená, že se jako lidé vzdáváme soukromí. Jestliže připouštíme, aby nám stát svou normotvorbou generálně nařizoval, jak se mají stravovat naše děti, aby paušálně určoval, kdy mohou a nemohou být otevřeny provozovny obchodu a služeb, aby obecně dirigoval, jestli firmy smějí vyrábět to či ono, rezignujeme na principy svobody, rovnosti a volného trhu. Politizace je neblahý trend učinit ze všeho věci veřejné. Judicializace v tomtéž smyslu znamená, že se vzdáváme vlastní odpovědnosti. Jestliže chceme, aby soudy rozhodovaly o tom, zda dítě bude chodit do školky A (jak si přeje matka), nebo B (jak si žádá otec), aby přehodnocovaly výsledky maturitních testů, aby organicky přezkoumávaly kdejaké rozhodnutí odborného exekutivního orgánu, rezignujeme na principy dělby moci.
Mám na to svůj názor – tyto tendence se mi pranic nelíbí. Zároveň jsem ochoten o tom diskutovat (nikoliv v této stručné glose, kde pro to prostor není) a oponentní názor rozhodně nehodlám nějak odsuzovat. Každý to zkrátka máme po svém.
Problém ovšem je, že použití klacku jménem „politizace justice“ se nám může nepěkně vymstít, což je mimo jiné důsledek změny řeči, která neodmyslitelně provází každou fázi společenského vývojového cyklu, ale ve fázi zlomu (a v ní se stoprocentně nacházíme) jsou její dopady často drtivé. Jestliže jsme pojem „politika“, který jednoduše označuje boj o moc, začali tvrdošíjně překládat jako „svinstvo“, nemůžeme pak od něj očekávat cokoliv dobrého (a nezachrání nás, že jsme si místo toho eurosvazácky vymysleli plurální pojem „politiky“, takže máme politiku rodinnou, sociální, zdravotní, školskou, vojenskou, lidskoprávní a kdovíjakou – a to nejsou „specializovaná svinstva“, to jsou smrtelně vážně se tvářící stohy povětšinou zbytečných aktivistických dokumentů, vedle nichž ovšem trčí to „obecné svinstvo“, politická politika).
Přitom ale ta politika v původním slova smyslu je – ať chceme, nebo nechceme – v organizované společnosti vždy – a všudypřítomná. Právo jako formalizovaný výraz politiky a jako základní a nejdůležitější funkce státu je politické stejně tak vždy a všude. A justice jako jeden ze tří pilířů státního mechanismu je na tom právě tak. Justici není třeba politizovat, neboť je politická z podstaty tím, že jejím posláním je – zjednodušeně řečeno – aplikace a interpretace práva. Nikoliv zákonů ekonomických, nikoliv pravidel technických, sportovních, stravovacích nebo hygienických, ba ani zákonů mravních, nejsou-li součástí právního řádu. A samozřejmě – což je podstatné – v žádném případě ideologických pouček a dogmat. Soudce je soudce, nikoliv inkvizitor.
Soudce zkrátka nesmí zajímat, kdo je z jaké partaje, spolku nebo jiné, jakkoliv definované partičky. Existuje jediný případ, kdy smí a zároveň musí z tohoto kruhu vystoupit. A ten je definován jeho svědomím. Jak ukazují události poslední doby i dějinné příklady (nejen 20. a 21. století), to je ten nejnáročnější test soudcovské nezávislosti.
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
