Kontrola u ajťáků
Cílem kontroly inspektorátu práce se v tomto případě stala jedna brněnská vývojářská firma. Když inspektoři zaklepali na dveře, vyžádali si samozřejmě smluvní dokumentaci místních kontraktorů, a rovnou si s nimi v kanceláři popovídali o tom, jak vypadá jejich spolupráce.
Výsledkem kontroly bylo posouzení, jestli u kontraktorů došlo ke splnění definičních znaků závislé práce.
Soustavnost
Z pohledu inspektorátu práce nebylo moc co řešit, protože soustavnost a dlouhodobost spolupráce dokládala mnohaměsíční řada vystavených faktur, stejně jako výpovědi samotných programátorů. A ani firma soustavnost spolupráce nerozporovala.
Osobní výkon práce
Osobní výkon práce kontraktory podle kontroly vyplýval nejen z toho, že kontrola našla programátory přímo v brněnských kancelářích, ale i z toho, že sami při výslechu potvrdili, že zadané úkoly zpracovávají jen oni sami.
Přitěžující okolností v očích inspektorů bylo i to, že při náboru firma organizovala výběrové řízení s testováním odborných dovedností. Firma tím prý ukázala, že od počátku počítá s osobním výkonem práce konkrétním pracovníkem.
Stejně tak bylo problematické to, že kontraktoři evidovali svůj čas strávený prací v ticketovacím systému JIRA, a na základě takto zaznamenaných hodin byli následně odměňováni formou „člověkohodin“.
A posledním hřebíčkem byl dotaz, jak se řeší náhrada za chybějící programátory například v případě nemoci. Programátoři totiž potvrdili, že jejich nemoc je problémem jejich zákazníka – vývojářské firmy. Prostě pokud někdy do práce nedorazí, musí si za ně firma zajistit náhradu sama.
Vztah nadřízenosti a podřízenosti
V tomto případě bylo očima inspektorů problematické bezprostřední řízení vývojářů ze strany projektového manažera. Ten jim přiděloval úkoly, stanovoval termíny a kontroloval jejich plnění, a přitom byl zaměstnancem vývojářské firmy.
Spolupráce navíc od kontraktorů vyžadovala úzkou koordinaci s ostatními zaměstnanci, přičemž se museli v daný čas účastnit společných porad.
Programátoři se navíc ve smlouvě vzdali svých autorských práv a firmě bezúplatně poskytli výhradní licence ke svým dílům, včetně vzdání se práva na uvádění jména na výsledcích práce. A to by podle inspektorů žádný podnikatel dobrovolně neudělal.
Ekonomická závislost
Programátoři pracovali jenom v kontrolované firmě, a to 8 hodin každý den. Práci pro jiné zákazníky měli sice dovolenou, ale nikdo z nich tuto možnost nevyužil, protože už na to neměli volnou pracovní kapacitu. Firma jim tak poskytovala ekonomicky významný zdroj příjmů.
Smlouva navíc ukládala vývojářům povinnost realizovat každé zadání, které dostanou. Zakázku mohli odmítnout pouze pokud by firma byla v prodlení s platbou jejich faktur.
Inspektoři považovali za nerelevantní argument, že kontraktoři mají spoustu podnikatelské svobody v podobě možnosti pracovat z domova a flexibilní pracovní doby. Zcela stejné benefity totiž měli i běžní zaměstnanci. Flexibilita tak nebyla projevem podnikatelské svobody, ale jen výrazem nastavení firemní kultury.
Pokuta
Výsledkem byl závěr o tom, že firma zaměstnávala tři vývojáře ve švarcsystému, a pokuta 135 000 korun, následně snížená na 80 000 korun.
Nejvyšší správní soud
S pokutou se firma odmítla smířit a zamířila s kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejprve namítala, že na ní nejsou programátoři ekonomicky závislí, protože si mohou obstarat jiných zakázek, kolik chtějí. S tím ale soudci nesouhlasili, protože možnost práce pro jiné zákazníky fakticky vylučovala smlouva, která vývojáře zavazovala splnit každé zadání, které dostanou. Ve spojení s prací na plný úvazek tak nebylo reálné, aby další zakázky stíhali, takže došlo ke vzniku ekonomické závislosti.
„Jejich povinnost plnit zakázky stěžovatelky jim tedy v kombinaci s nemožností jejich odmítnutí fakticky znemožňovala disponovat vlastní pracovní kapacitou způsobem typickým pro samostatného podnikatele. Za těchto okolností je zřejmé, že nastavení vztahu se stěžovatelkou programátorům fakticky znemožňovalo získávat zakázky jinde, což svědčí spíše o zastřeném pracovněprávním vztahu než o rovnocenném obchodním poměru.“ (Nejvyšší správní soud sp. zn. 7 Ads 52/2025)
Další argument o tom, že programátoři byli samostatnými a nezávislými dodavateli, soudci odmítli s poukazem na to, že zde kontraktoři pracovali bok po boku s běžnými zaměstnanci na společných projektech za téměř shodných podmínek, takže byli fakticky ve firmě začleněni do organizační struktury.
Podle soudců je dále sice představitelná situace, kdy se podnikatel natolik obává smluvních sankcí, že si v případě výpadku svého dodavatele (jako byli zde vývojáři) raději zajistí provedení náhradního díla sám nebo jiným dodavatelem, než aby smluvní sankce uplatňoval. Ale to, že je nějaké nastavení představitelné, neznamená, že je inspektoři nemohou vyhodnotit jako indicii ukazující na existenci švarcsystému.
Soudce nepřesvědčil ani argument, že systém přidělování a evidence práce prostřednictvím ticketovacího systému (JIRA) je ve světě IT naprostým standardem. Podle Nejvyššího správního soudu nezakládá švarcsystém účtování odměny prostřednictvím člověkohodin samo o sobě, ale informace v systému mohou na existenci švarcsystému ukázat.
„Hodinová sazba a systém evidence práce, na základě kterých byli programátoři odměňováni, zde představovaly pouze jednu z indicií, které spolu se skutečností, že danou činnost vykonávali vždy pouze oni sami a že ani v případě své nemoci za sebe nesháněli náhradu, v souhrnu prokazovaly, že programátoři vykonávali činnost u stěžovatelky osobně.“ (Nejvyšší správní soud sp. zn. 7 Ads 52/2025)
Nejvyšší správní soud ale nakonec akceptoval argument, že převedení veškerých autorských práv je v sektoru IT v pořádku. Odkázal při tom na zvláštní úpravu autorských práv k počítačovým programům a databázím v autorském zákoně. Pro příště by tak inspektoři neměli široký převod autorských práv považovat za indicii existence švarcsystému.
Nicméně ani tento dílčí úspěch brněnskou IT firmu nezachránil, protože podle soudců byla přesvědčivost ostatních zjištění dostatečná, takže nebyl důvod závěr o existenci švarcsystému měnit a pokutu rušit.
Morální ponaučení
V krátké době přichází další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na téma švarcsystému. O tom předchozím (o švarcsystému v Rohlík.cz) si můžete přečíst třeba tady.
Hlavní poučení vidím v potvrzení, že při kontrole na švarcsystém je klíčové to, jak spolupráce reálně funguje, a nestačí se spolehnout jen na dobře napsanou smlouvu. Pokud firma kontraktory promíchá s vlastními zaměstnanci, nechá je pracovat v prakticky stejném režimu, a ještě si za ně sama zajišťuje náhradu v případě nemoci, nepomohou ani hromady podnikatelské svobody ve smlouvě. Tady vidím silnou paralelu s výslechem kurýrů Rohlíku.cz ohledně vysvětlení ekonomických aspektů jejich podnikání.
V tomto případě měla očima inspektorátu závažné nedostatky i smlouva s kontraktory. Velmi nešťastným se ukázala povinnost kontraktora „dělat, co se mu řekne“, resp. nemožnost odmítnout zadání práce. To byla zjevně chyba, a pokud kontraktory využíváte, doporučil bych se takovému ustanovení určitě vyhnout.
Důležitý je i závěr ohledně nasazení ticketovacího systému (JIRA), který sám o sobě firmě vaz nezlomí, ale může být jedním ze střípků (který ukáže na osobní výkon práce), a to, že v případě nemoci zajišťovala náhradu firma.
Zajímavý je nepochybně i argument výběrovým řízení, tedy to, že pokud s kontraktory děláte pohovor a testujete jejich dovednosti, riskujete vznik švarcsystému. Jsem zvědavý, jestli se tahle argumentace v kontrolní činnosti rozšíří.
Závěrem se můžeme už jen dohadovat o tom, jestli i tento případ skončí jen pokutou za švarcsystém, nebo jestli se máme bát i vymáhání dlužných daní a pojistného. K tomu dosud docházelo spíš výjimečně, ale může samozřejmě rychle dojít ke změně a k přitažení šroubů, například na základě nové vládní akce s názvem Kobra 26.
Aegis Law je hlavním partnerem legalwebu, v rámci této spolupráce byl publikován rovněž tento text.
Webové stránky Aegis Law můžete navštívit na adrese https://www.aegislaw.cz/
