Zásadně mi vadí, že došlo přinejmenším ke zpochybnění výsostného ústavního principu nezávislosti soudce. Systém opravných prostředků má určitou koncepci. Vždy platilo, že odvolací soud není oprávněn dirigovat soud prvního stupně v tom, jak má hodnotit provedené důkazy a jaké závěry z nich má vyvodit. Nic na tom podle mého názoru nemění ani judikatura Ústavního soudu, která slovy P. Bezoušky „opatrně řekla, že za určitých okolností může odvolačka věc vrátit soudu prvního stupně se závazným pokynem, který fakticky směřuje k odsouzení“. To jsou filigránské právnické kousky, které vnímají odborníci, ale veřejnost je sotva může pochopit. „Naplacato“, jak se newspeakem prý teď říká, je to zkrátka tak, že nezávislý soudce dvakrát rozhodl nějak (stejně) a napotřetí byl přinucen rozhodnout opačně. Ať někdo zkusí veřejnosti srozumitelně vysvětlit pojem nezávislosti soudce.
Zásadně mi vadí, že se pitvoří soudní proces. Od hledání skutkového stavu je tu soud nalézací. Apelační princip obecně samozřejmě dovoluje přezkum nejen právních, ale i skutkových vad prvoinstančního rozhodnutí, ale jen za splnění zákonem požadovaných podmínek. Není to tak, že prvoinstanční rozhodnutí je tu „nanečisto“. Pokud by tomu tak bylo, nepotřebovali bychom první instanci.
Zásadně mi vadí, je-li soudce nucen rozhodnout jinak, než jak podle zákona, ale také podle jeho vědomí a svědomí rozhodnuto být má. Soudcovská přísaha přestala platit? Itinerář, který ukazuje, jak se tomuto dilematu legálně a legitimně vyhnout, existuje, ale v tomto případě zůstal nevyužit. Jak bude prvoinstanční soudce odůvodňovat rozsudek, s nímž se vnitřně neztotožňuje? Řekne snad na závěr: „A přece se točí?“ Může týž mocenský subjekt vydat rozhodnutí a k němu zároveň disentní stanovisko? Odvolávám, co jsem odvolal?
Zásadně mi vadí, že právo se tu představuje jako neproniknutelná džungle. Nejde o to, že by každý mohl a měl být právní expert. Kolik se jich opět v této souvislosti vyrojilo na sociálních sítích, nemůže překvapovat, neboť to je bohužel sociálních sítí podstata. Právní řád je sofistikovaná věc a jak před nějakou dobou na Právnickém klubu řekl T. Sokol (a plně s ním souzním), je jasné, že se v něm mohou vyznat jen odborníci. Laik si legislativní a judikatorní ptydepe mnohdy ani nemůže být schopen přeložit do lidštiny. To ale může platit jen o právu globálně, nikoliv o jeho základních dimenzích, které mají (přesněji: mají mít) principiální podobu. Že podružným měřicím zařízením se podle zákona rozumí měřicí zařízení umístěné za měřicím zařízením provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele distribuční soustavy, kterým se měří výroba elektřiny, dodávka nebo odběr elektřiny jedné nebo více výroben elektřiny, zařízení pro ukládání elektřiny nebo jednoho nebo více jiných elektrických zařízení, asi (možná) pochopí energetik. Právník je z tohoto zákonného ustanovení jelen stejně jako babička z Chrudimi. Ale že krást se nesmí nebo že dluhy se mají platit, chápe každý (tím netvrdím, že se tím každý řídí). V tom právo neproniknutelnou džunglí být nesmí. Ovšem dojde-li vzdělaný a zkušený prvoinstanční soudce, tedy ten, kdo drží prst na tepnách důkazního řízení, třikrát ke stejnému závěru, kdežto „jeho“ odvolací soud k závěru zcela opačnému, neocitáme se v pralese?
Zásadně mi vadí, že si justice sama pod sebou řeže větev. Neexistuje silnější garance právního státu než sebevědomé, nezávislé a srozumitelné soudnictví. Rozsudek nad europoslankyní Nagyovou (a hlavně jeho odůvodnění) jsem ještě nečetl. Možná zjistím, že to je neobyčejná demonstrace sebevědomí, nezávislosti a srozumitelnosti. Ale zatím si tím vůbec nejsem jist. Ale jsem si jist, že sebevědomí není arogance, nezávislost není voluntarismus a srozumitelnost není dvojznačnost.
