Nakupoval jsem v okamžiku, kdy ceny byly vysoko a hypotéky ještě výš. Za pár měsíců jsem zjistil, že to není nic pro mne. Neuměl jsem nic opravit, neměl jsem ani nářadí, ani potřebnou zručnost, ani chuť kutit. Prodával jsem v okamžiku, kdy ceny šly prudce dolů. Jakmile jsem prodal, ceny opět začaly stoupat. Přiznávám bez mučení: nemovitosti nejsou můj obor. Neumím to s nimi a nebaví mě to s nimi.
Stát je spolek, který jsme si vytvořili (a aniž bychom si to možná uvědomovali, každodenně vytváříme), aby se staral o to, co člověka překračuje: o vytvoření a ochranu základních pravidel života a podnikání, o obranu a bezpečnost, o zahraniční politiku, o některé aspekty zdravotnictví a školství, dopravní infrastruktury a podobně. Pak jsou věci, které naopak překračují schopnosti a dovednosti státu. Stát se nezamilovává, nezná podstatu přátelství, neumí založit rodinu ani o ni pečovat. Dovede zaplatit nejdražší lékařský přístroj, ale s obyčejným nachlazením si neví rady. Víte, jak to myslím, že ano?
Mezi těmi věcmi, které stát neumí, je nepochybně na jednom z prvních míst podnikání. Jenže stát – na rozdíl ode mne – si bohužel neřekne: Neumím to a ani mě to nebaví. Proč? Protože ho to baví. Je v tom skryta moc. A abychom byli spravedliví: v tomto ohledu nejde o stát jako spolek. Jde o předsednictvo spolku, o ty, kteří rozhodují – a je úplně jedno, že se demokraticky střídají.
To platí na straně lícní a o to více na straně rubové. Tu lícní tvoří normální politici a úředníci, tu slušní, tu větší či menší gauneři, jednou vzdělaní, jindy tupí, prostě – jaké si vybereme, takové máme. Kdysi jsem napsal, že jsou-li výroba a obchod organizovány dobře, předpokládá to přirozeně na jedné straně vztahu někoho, kdo umí vyrobit zboží nebo poskytnout službu a na druhé straně primárního či konečného spotřebitele. Jeden je schopen poskytnout v čase, prostoru, kvalitě a za určitou cenu plnění, druhý rozumí tomu, zda je čas, prostor, nabízená kvalita a cena vyhovující. Obchod je z tohoto hlediska především právně rovný vztah dvou obchodujících. Politik a obchodník ovšem nežije v obchodních vztazích. Systémy veřejných soutěží, dotací a dalších podobných vymožeností nejen postrádají přítomnost životodárné rovnoprávnosti obou stran, nýbrž jsou svou podstatou přímo založeny na nerovnosti, neboť na jedné straně je tu v té či oné formě přítomna místo podnikatele politická moc – „kupující“ obchodník je nahrazen „objednávajícím“ úředníkem. To fungovat nemůže.
Rubová strana je horší. Normalita je nahrazena ideologií. Nassim Taleb a jeho Černá labuť už před sedmnácti lety ve Financial Times křičí: „Ekonomická obec (univerzity, regulační orgány, centrální bankéři, vládní úředníci a různé organizace s četným ekonomickým personálem) přišla selháním systému v roce 2008 o legitimitu. Věřit, že nás titíž lidé z problémů zase dostanou, je nezodpovědné a hloupé.“ Nechme stranou tu dobovou dataci, protože bychom museli začít vzpomínat na další data, spojená s covidovou pandemií, s energetickou a palivovou či s různými formami ekologických krizí a mohlo by nás ještě napadnout, že vedle „ekonomické obce“ selhaly i „obce další“.
Žijeme stále více obklopeni kulisami malovanými podle Ponziho schématu, jehož neorealistická podoba – a to je na tom to nejzávažnější – nevychází z toho, že by lákal z investorů (totiž občanů) peníze pod slibem zúročení nějaký podvodný investor. Láká je z nás stát (a „nadstát“) ústy lidí, kteří jsou – nejspíš leckdy poctivě, což na míře ignorantství nic nemění – přesvědčeni o tom, že byli povoláni činit dobrodiní a rozhodovat o tom, jak se formuje obecné blaho. Jenže pořád jsou to titíž, kteří nás – s Talebem řečeno – do problémů dostali, takže by neměli apelovat na naši nezodpovědnost a hloupost, s níž uvěříme, že nás z jich zase dostanou. Jestlipak on neměl pravdu i v tom, že jsme se „dobrali systému, který si ze socialismu a kapitalismu bere to nejhorší“?
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
