V knize (Vy)zrajeme poukazujete na svou zkušenost z Dánska, kde je přístup k seniorům úplně jiný než u nás. Jde jen o mentální nastavení společnosti, nebo třeba i o související zákony?
Dánská společnost dává nejstarší generaci jednoznačně najevo: zajímají nás vaše zkušenosti – počítáme s vámi! Celkový obraz je takový, že dánský senior je vlastně trošku jako superakční hrdina Severu. Stále aktivní – sportuje, angažuje se v místě, kde žije a zapojuje se do nejrůznějších dobrovolnických aktivit.
Zaujalo mě, jak tohoto superakčního hrdinu představují dánská média. Vychází články o jejich aktivitách, ve veřejném prostoru jsou fotografie starších-sportujících starších lidí, dánské radnice mají nejrůznější programy, které však nevymýšlí „úředníci“, ale sami senioři.
Tato celospolečenská podpora aktivního života a stárnutí a průběžné přípravy na odchod do důchodu vedla k tomu, že vloni dánský parlament schválil zákon o posunutí věkového hranice do důchodu. Od roku 2040 to bude od 70 let (nyní je to 67), což je nejpozdější odchod do důchodu v rámci Evropy. V tomto směru máme v Česku hodně co dohánět, protože formálně sice existují nejrůznější projekty na podporu aktivního stárnutí, ale veřejný obraz seniorů v Česku je zcela odlišný: mluví se o nich především jako o lidech, kteří řeší zdravotní problémy, jsou obětí nejrůznějších „šmejdů“ a doufají, že budou mít místo v domově pro seniory.
V Česku stále dokola vnímám „strašení“ tím, že se půjde později do důchodu. Kdyby však fungovala celospolečenská podpora aktivního života, pak by to vedlo k tomu, že jsou lidé v lepší fyzické i psychické kondici, a mohou tedy déle zůstat v pracovním procesu.
V čem bychom se mohli z Dánska reálně inspirovat?
Některé aktivity z Dánska nelze jednoduše „překlopit“ do našeho prostředí, protože máme odlišnou kulturu a historii. V Dánsku je dlouhodobá tradice dobrovolnictví, v Česku byla přerušená po roce 1948. A pořád tu doznívá relikt „povinně dobrovolné práce“.
Co si naopak myslím, že by se dalo zavést v Česku, tak je zákon o takzvané Radě starších, které jsou součástí všech 98 radnic v Dánsku. Tento zákon vznikl díky iniciativě dánských seniorů, kteří na počátku 90. let řešili, že průměrný věk komunálního politika je okolo čtyřicítky. Seniorům vadilo, že tito radní moc netuší, jaké potřeby má starší generace, a proto iniciovali zákon, který v Dánsku platí od roku 1997. Když jsou komunální volby, tak se volí nejen zastupitelstvo, ale právě Rada starších. Její členové jsou dobrovolníci z řad seniorů. Jsou to mnohdy lidé, kteří řadu let pracovali ve školství, zdravotnictví nebo ve veřejné správě. Členové Rady nemají v zastupitelstvu hlasovací právo, ale mají poradní hlas. A jak to v praxi funguje? Když radní řeší například územní plánování nebo veřejnou dopravu, tak musí tyto záležitosti konzultovat s Radou starších. Podstatou této spolupráce je efektivní diskuze. Není to „dojmologie“, ale debata s radními, kdy senioři vysvětlí, jaký mají názor na konkrétní problém/plán. Předloží argumenty, proč s ním nesouhlasí, ale zároveň řeknou, jak by tento problém vyřešili.
Mnoho let přednáším pro seniory po celém Česku, a často od nich slýchám, že mají pocit, že naše společnost s nimi nepočítá – nejen na národní úrovni, ale ani na té komunální. Právě proto si myslím, že tento zákon by mohl napomoci tomu, aby senioři vnímali, že radní vnímají jejich specifické potřeby.
V advokacii je aktuálně problém s nedostatkem lidí. Mohou v tom podle vás pomoci právě i senioři?
Nemám podrobné informace, jak přesně funguje sdílení zkušeností právě v advokacii, ale v obecné rovině bych doporučila to, co znám z Dánska: přijde mi důležité nepřicházet o profesionály, kteří mnoho let pracovali v oboru jen kvůli tomu, že musí do důchodu. Znám řadu seniorů, kteří nechtějí ze dne na den přestat pracovat. Nikoliv kvůli financím, ale kvůli tomu, že by jim chyběl kontakt s lidmi a chyběl by jim pocit, že dělají něco smysluplného. Věřím, že kdyby advokátní kanceláře nabízely seniorům, kteří v advokacii řadu let pracovali, zkrácené úvazky či jiné formy spolupráce, pak by to bylo win-win řešení. Firmy mohou získat zkušeného profesionála, a senior zůstane v kontaktu s lidmi z oboru.
Soudci musí v České republice skončit v roce, v němž dosáhnout sedmdesáti let věku. Má podle vás tato hranice stále svůj smysl?
Asi vám trochu uteču od tématu, ale řeknu vám nejdřív o seniorech, jejichž příběhy průběžně dokumentuji. Jsou to tzv. Wintonovy děti – přeživší holokaustu. Jsou to lidé, kterým je 90+. Každý z nich pracoval v jiné profesi, ale co mají většinou společného, že se celoživotně angažují pro druhé. Organizují charitativní akce, přednáší na školách, diskutují o tom, co se stane, když budeme přehlížet narůstající antisemitismus. Řeší velmi náročná témata, ale neřeší, kolik jim je. Pro mě je tento přístup velmi inspirativní, protože nevnímám věk jako limit. Věk je prostě jen číslo. Takže jestli má věková hranice smysl právě v soudcovské profesi? Pro mě ne, protože záleží na tom, jak jste na tom fyzicky i psychicky.
Nejsem si jistá, jak moc je mezi soudci známý koncept takzvaného Age Managementu, což je průběžná příprava na odchod do důchodu. V knize (Vy)zrajeme je také text od Ilony Štorové, která Age Management zavádí v Česku. Tento koncept funguje od 70. let v západní Evropě, a v Česku se teprve postupně dostává do povědomí. Souvisí to vlastně i s tím, co jsem říkala o Dánsku: podpora aktivního života a průběžná příprava na to, že jednou přejdu z plného pracovního nasazení do důchodu, což je další životní fáze.
Podle Age Managementu má každá profese svá specifika – například člověk, který pracuje v kanceláři má jiné fyzické či psychické obtíže než někdo, kdo pracuje například na stavbě. Age Management zkoumá potřeby v jednotlivých profesích a doporučuje nejrůznější preventivní programy pro zaměstnavatele i zaměstnance. Dalo by se o tomto konceptu mluvit velmi podrobně, ale když bych ho měla co nejvíc zjednodušit: vím, že je to těžké, ale zkusme se průběžně věnovat nejen práci, ale také koníčkům, rodině, přátelům. Když totiž veškerý čas a energii zaměříte na práci, pak odchod do důchodu bude jako pomyslný „pád z útesu“, kdy ze dne na den přijdete o pracovní aktivitu, ale i o sociální status. Najednou nebudete ředitel firmy, soudce, ani pan primář, ale budete už „jen“ senior, který bude mít pocit, že už ho nikdo nepotřebuje.
Podle jakého klíče jste poskládala autorský tým zmíněných 24 autorů?
Chtěla jsem vybrat co nejrozmanitější spektrum názorů na téma stárnutí a mezigenerační vztahy. Šlo mi hlavně o to, aby si čtenáři přečetli nejen praktické rady od odborníků, ale i jejich životní zkušenosti. V knize je například text Vladimíra Tuky, který řadu let pracoval v byznysu, ale okolo padesátky se rozhodl, že se chce víc zaměřit na osobní rozvoj, a postupně se dostal k práci osobního kouče. Zaměřuje se právě na téma životní / pracovní změny.
Expertka na personalistku Kateřina Legnerová z VŠE popisuje v naší knize výsledky výzkumu, kde se zaměřila na zkušenosti lidí, kterým je 45+ a dlouhodobě nemohli sehnat práci. Není to zrovna veselé zjištění, že diskriminace začíná už v tomto věku. Pozitivní je, že Kateřina zmiňuje, že přibývá firem, které si začínají uvědomovat výhody vícegeneračních pracovních kolektivů.
Velmi důležité téma představuje socioložka Lenka Špaková, která se věnuje tzv. Sendvičové generaci, což jsou lidé ve středním věku, kteří souběžně pečují o své děti a rodiče či prarodiče v seniorském věku. Pečují na všechny strany, ale zapomínají opečovat sami sebe. Lenka dává konkrétní příklady, co by pomohlo těmto neformálním pečujícím – například zkrácené úvazky nebo flexibilní pracovní doba. Bohužel však v textu píše, že se stále setkává s tím, že firmy nemají zájem o tomto tématu mluvit, natož ho řešit. Věřím, že naše kniha je tedy inspirací nejen pro jednotlivce, ale právě i pro zástupce firem či institucí, aby se začali více věnovat výše zmíněným tématům
Co jste díky této práci uvědomila o stárnutí a potencionálu starších lidí?
Vlastně se mi „jen“ mnohonásobně potvrdilo, co jsem si myslela před vydáním knihy: že rozhodně neexistuje jeden univerzální návod, jak se připravit na stárnutí, který byl pro každého. Moc se mi líbilo, že řada autorů / autorek v naší knize přišla s velmi osobní zkušeností, jak si zvykali na novou životní etapu – odchod do důchodu. Někdo si plní profesní sny, někdo naopak osobní, ale někdo i oba dva najednou! Při čtení textů jsem si mnohokrát uvědomila, že i já jsem vlastně v podobné situaci, kterou autoři popisují. Jsem ve středním věku, práce mě baví, ale taky často zapomínám na tu péči, rodinu, přátele a koníčky. Takže jsem si tak trochu vytvořila i návod sama pro sebe, abych věděla, co v životě můžu vylepšit.
Co dalšího teď autorsky plánujete?
Mnoho let se zajímám o Franze Kafku, ale nikoliv proto, že bych ho vnímala jako spisovatele ponurých textů, ale proto, že mě zaujalo, kolik měl rozličných zájmů. Fascinovala ho moderní technologie, zajímal se o zdravý životní styl, a velmi rád cestoval po celé Evropě.
Kafka vystudoval právnickou fakultu. Znalost zákonů se mu rozhodně hodila, když pracovala pro Dělnickou úrazovou pojišťovnu. Velmi rychle vystoupal po firemním žebříčku vzhůru, protože se zajímal o nejrůznější inovace v oblasti pojišťovnictví a zároveň se zabýval tím, jak lze modernizovat tovární stroje. Zkrátka rozhodně žádný řadový úředníček, ale velmi iniciativní pracant.
Moc mě baví představovat široké veřejnosti tohoto zvídavého Kafku. V dohledné době chystám sérii komentovaných prohlídek v centru Prahy, ale nebudou to klasické turistické procházky, kde průvodce chrlí jeden letopočet za druhým. Já vypravím dobrodružné příběhy o Kafkovi. V rámci prohlídky půjdeme na jeho oblíbenou vyhlídku nad Prahou, podíváme se na místa, kam chodil na plovárnu, a kde měl svoji veslici – ano, Kafka byl opravdu zdatný sportovec – a zajdeme také do Kafkovy knihovny, která není běžně přístupná pro veřejnost. Předloni mi vyšla kniha S Kafkou na cestách. Nyní chystám německé vydání, což mě moc těší, protože díky tomu se „náš“ Franz dostane do světa.
