Nikdo z nás patrně přesně nevěděl, jak napovědělo ticho, které se rozhostilo. Sakra, parta intelektuálů (neboť tak si rozhodně my, účastníci toho tropicky večerního kulatého stolu připadáme) neví, co je to inkluzivní narativ? „Asi něco jako deliberalizace edukačních procesů,“ navrhl konečně někdo. „Cože?“ podivil se další s upřímnou naivitou. „To já ne! To tady čtu,“ rychle se začal bránit předchozí diskutér. „Možná deep state,“ pravil čtvrtý u stolu.
Slova, slova, slova – míněno hamletovsky? Obávám se, že nikoliv. Žijeme ve světě, který prochází těžkou krizí komunikace. Nazývám ji změnou řeči a domnívám se, že bezprostředně souvisí s nástupem čtvrté fáze politického cyklu společnosti, pro kterou není příznačnějšího označení než fáze zlomu. Změna řeči se projevuje řadou signálů. Jazyk se kvantitativně vyprazdňuje, zjednodušuje a hloupne. Znění slov se nemění, avšak proměňuje se jejich význam, jako by nestálo za to vymýšlet nová přiléhavá pojmenování pro nové jevy a věci. Dochází k vulgarizaci, která je úzce spojena s personalizací komunikace: věcné argumenty jsou nahrazovány osobními útoky, není třeba přednášet teze a antiteze, stačí označit protivníka (nejlépe za fašistu, tím je jeho obrana předem diskvalifikována).
Dochází k likvidaci diskuse a jejímu nahrazení sestavou nesouvisejících monologů. Monolog vylučuje konkurenci, tedy i motivaci ke sebezlepšení. S tím je bezprostředně spojena katechitizace politiky, která znamená, že ideologie (soubory nějakých idejí, bez ohledu na pozitivní či negativní znaménko, jímž bychom je označili) jsou nahrazovány pseudoideologiemi, katechismy, jež jsou myšlenek prosty. Významnou roli hraje vulgární internacionalizace jazyka, jež vede ke vzniku nové „pidgin“ řeči, tzn. řeči lámané, primitivní a nezpůsobilé postihovat jakkoliv složitější témata.
Jsou zde ale i další faktory, které dramaticky posilují vliv změny řeči na společnost. Několik příkladů? Typicky tzv. politická korektnost, jež v sobě zahrnuje tabuizaci mnohých témat, někdy upřímnou (tím ovšem nikoliv méně škodlivou) snahu quasidiplomaticky opisovat (a tím často zcela překrucovat) společenské jevy a věci.
Tautologie umí také pěkné divy (srov. např. zajímavou úvahu M. Grundmanna na Neviditelném psu k pojmu legitimního očekávání: „Tvrdí se, že určité očekávání je legitimní, protože je legitimní. Jinými slovy: očekávání je chráněno proto, že je chránit máme.“). Inkviziční přístup k apriori „nekorektním“ formám komunikace (humor, vtip, satira, ironie, parodie apod.).
Nebo záměna vědy a politiky – zajímavé v tomto směru může být, uvědomíme-li si, že v období formování ideologií existují vždy silné tendence nahrazovat vědu politikou; naproti tomu katechitizace vede k opačnému trendu nahrazování politiky vědou. Problém tkví v tom, že politika není schopna plnit funkce vědecké, ale stejně tak věda nemůže plnit funkce politické.
To vše nabývá zvláštního významu v okamžiku, kdy se od plastového stolu pod tropickým sluncem přeneseme do sněmoven, vládních kabinetů a soudních síní. Přijali jsme například představu nepřípustnosti legislativní retroaktivity (odhlédněme od toho, jak a zda jsme v tomto ohledu vždy poctiví). Přitom pořád ještě opakujeme mantru o tom, že náš právní řád je založen na kontinentálním typu práva. To ovšem už dávno pravda není, vedle normativních právních aktů, zejména zákonů, diktují tempo právního provozu nejen mnohdy (v zákonech) nepsané principy a hodnoty, mezinárodní smlouvy (v době, kdy se ukazuje, jak velice stávající systém mezinárodního práva selhává) nebo – stále výrazněji – judiciální normotvorba, judikatura. Otázku nepřípustnosti judikatorní retroaktivity (říkejme tomu jakkoliv) jsme ovšem nechali nevyřešenou, pokud se rovnou neshodneme na tom, že ji připouštíme (což by nepochybně bylo čestnější).
Můžeme si tedy zřejmě klidně dovolit použít termín „deep state“ (chci se jím v jednom z příštích Filozofór zabývat) a obvinit jakýsi hluboce utajený svět nezřetelných sil ze všeho špatného, což je velmi úlevné. Vždyť ani přesně nevíme, kdo nebo co ten „deep state“ je. Jestli vůbec je. A dokud to nevíme, můžeme statečně pokračovat v šermu se stínovým nepřítelem. Skvělé téma na nezávaznou debatu s kamarády na dovolené, stejně jako všechny ty další bezobsažné pojmy, jejichž význam můžeme libovolně měnit. Ale zjistíme-li, že náš parlament je rozdělen na dvě poloviny, z nichž jedna se domnívá, že je demokratická, kdežto druhá nedemokratická (a obráceně), že tudíž už i tak výsostné slovo, jakým je „demokracie“, zastřelo se mlhou terminologického moru, měli bychom zpozornět. Jinak se nám může snadno vypařit lid i jeho vláda. A co zůstane na dně? Ejhle, není právě to třeba deep state?
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
