Karel Eliáš se zapsal do dějin českého práva jako nejvýraznější tvář rozsáhlé rekodifikace soukromého práva: on sám je hlavním autorem návrhu aktuálního občanského zákoníku, jeho žák Bohumil Havel původní verze zákona o obchodních korporacích. Dlouhodobě je spojený s časopisem Právník a Ústavem státu a práva Akademie věd ČR, dlouho působil na plzeňské Fakultě právnické a málem se po plagiátorské aféře stal jejím děkanem, mohl být symbolem jejího očištění. Přes deset let je také of counselem advokátní kanceláře PRK Partners. Jak v knize lapidárně konstatuje, finančně ho drží nad vodou, že od něj „čas od času“ „nějací kapitalisté“ „chtějí dobrozdání nebo právní posudek na nějakou problematiku“.
Tahle tak trochu bulvární citace knihu Svobodná vůle Karla Eliáše dobře vystihuje. Nic neskrývá, volně pluje mezi odbornými tématy a čistě osobním životem. Karel Eliáš tak rozsáhle mluví o přípravě soukromoprávního kodexu, ale odhaluje třeba i to, jak funguje jeho manželství, co rád jí a vaří, na jaké se dívá filmy nebo jakou hudbu poslouchá.
„Mám hodně filmové klasiky. Filmy italské neorealistické školy od padesátých let dále. Takové ty klasické věci jako třeba Zloději kol od Vittoria de Sicy. Mám také Cizince režírovaného Orsonem Wellesem, to jsou fantastické věci. Jsou tu samozřejmě všechny Tarantinovy filmy, ale i animované filmy a pak je tu změť všeho možného. Terminátor, Vetřelec, Růžový panter, je tady hodně filmů se Sherlockem Holmese neboť třeba Řek Zorba, ale i horor Vřískot nebo Godzilla, všechny filmy s Van Dammem i s Arnie Schwarzeneggerem, s Audrey Hepburnovou. Mám všechny díly seriálu Teorie velkého třesku. Tam se mi líbí postava Sheldona Coopera. Jeho reakce mě baví,“ popisuje svou filmovou sbírku Eliáš.
Dokládá ji i jedna z velkých fotografií, jimiž je kniha protknutá a které dávají všem nahlédnout do velkolepého profesora plzeňského bytu, který připomíná muzeum.
Eliáš mluví o svých studiích, vzpomíná třeba na zkoušky z právních dějin a akademika Vaněčka, dostává se k legendárními Viktorovi Knappovi a dalším osobnostem právního života. Vzpomíná na práci pro sokolovské doly, v nichž měl posléze i po revoluci kancelář jako komerční právník. Nezastírá, že byl členem KSČ. A odkrývá samozřejmě i to, jak psal jeden z nejdůležitějších zákonů dnešní doby.
Je skvělé, že kniha Svobodná vůle Karla Eliáše vznikla a že budou vzpomínky této legendární osobnosti zachovány už napořád. A je to skvělé také proto, že o Eliášovi se zejména v dobách nástupu nového občanského zákoníku říkalo hodně lží a polopravd. Třeba, že nepoužívá počítač.
Dráždilo mě to, když už jsem tehdy věděl, jak pružně a rychle profesor reaguje na mé e-maily. Že píše na počítači se teď ale dozvídají všichni, stejně jako to, že rukou své odborné texty nikdy nepsal: „Začínal jsem psát na psacím stroji. Dvěma prsty.“ Ten rozhovor je totiž nejen velmi otevřený, ale také na mnoha místech nenápadně vtipný. Ideální čtení na svátky.
