Jak hodnotíte první rok svého mandátu v představenstvu ČAK? Co se povedlo, co se nepovedlo?
Jaký máte názor na podzimní hlasování advokátů ohledně výše poplatků?
Co v tuto chvíli považujete za svůj hlavní úkol na další rok?
Hned na úvod nutno zmínit, že jsem poslední z náhradníků představenstva, tedy moje pozice tam je nejméně významná a nejméně relevantní ze všech.
Práce to přesto je, ale velmi mne těší a naplňuje. Dává mi smysl. Vážím si toho, že mohu být součástí advokátního stavu a mohu mu něco dávat zpět. Zcela upřímně jsem ale překvapen tím, jak mnoho toho představenstvo dělá a kolik času je skutečně třeba každý měsíc, ba dokonce každý týden této činnosti věnovat. A to má pozice je skutečně nejvíce okrajová.
Možná je škoda, že kolegové advokáti mnohdy ani netuší, jak mnoho toho Komora koná a v jakých všech oblastech za ně „kope“. Myslím, že se poměrně úspěšně daří působit v oblasti legislativy, kde se schylovalo ke skutečně brutálním zásahům do základních lidských a občanských práv a svobod, včetně práva na právní pomoc a obhajobu.
Co se zatím tolik nedaří, je lepší komunikace dovnitř advokátního stavu, aby si každý advokát skutečně uvědomoval, jaký smysl a význam pro něho Komora má, kolik běžně neviditelných, ale zásadních věcí řeší a jaké hrozby odvaluje tak, abychom mohli nerušeně a kvalitně dělat svou profesi a naši klienti se na nás stále mohli obracet s důvěrou. Například s tou základní – že nám mohou sdělit skutečně vše a tato důvěra nebude zvenčí, tedy státem, narušena.
I vědomí „hodnoty stavu“ a jeho samosprávy začíná výchovou.
Mým osobním zklamáním v dosavadním působení v představenstvu je přijetí, jakého se u části kolegů dostalo valorizaci poplatku za členství v Komoře po sedmi letech dramatického růstu inflace. Osobně jsem to pokládal za samozřejmou a jednoduše pochopitelnou věc: inflace zdražuje veškeré náklady, je proto logické, že se v souladu s ní musí navýšit i nominální výše příjmu – poplatku. Ten si ovšem zachovává svou reálnou hodnotu; kupní silou není vyšší, než byl v roce 2019.
Přiznám se, že vývojem po přijetí daného usnesení představenstva jsem byl zklamán a zarmoucen. Advokacie je stav, o němž jsem měl a stále mám určité kvalitativní představy. Vnímám advokáty jako osoby vzdělané, společensky ukotvené a nadané určitým ekonomickým cítěním. Advokacie je v mém vnímání nespornou společenskou elitou, což v sobě snoubí privilegia určitého postavení s odpovídající zvýšenou odpovědností a pokorou.
Proto jsem předpokládal, že právě advokátům není nutné názorně vysvětlovat, že nominální výše poplatku není totožná s jeho reálnou silou a zvýšení nominálu o inflaci není skutečným zvýšením jeho reálné výše.
Současně se netajím tím, že částka zvýšení, kolem níž se následně strhla bouře, by v rozpočtu standardně fungujícího advokáta ani v tom nejmenším a nejodlehlejším městě neměla hrát zásadní roli.
Osobně si pokládám za čest, že mohu být součástí advokátního stavu a že tento stav má svou samosprávnou organizaci, která jej komplexně spravuje velmi nezávisle na státních strukturách. Není to samozřejmost. Měli bychom si více cenit toho, že se velmi autonomně spravujeme, namísto toho, abychom podléhali státnímu orgánu – zvláště když proti státnímu aparátu z povahy své profese musíme často stát.
Pokládám proto za samozřejmost a projev určitého uznání i stavovské hrdosti přispívat na tuto instituci tak, aby mne mohla náležitě reprezentovat. Je to pro mne mimo jakoukoliv diskusi.
Stále věřím, že bouře, která se strhla především na sociálních sítích, neodráží celkovou atmosféru a většinovou pozici advokacie. Podobně ani sociální sítě zpravidla (bohudík) neodrážejí celkové smýšlení společnosti.
V této souvislosti stojí za zmínku ještě jedna věc. Každý člen představenstva věnuje advokacii – stavu a jeho samosprávě – i v ekonomickém smyslu násobně více než jakýkoli jiný advokát v podobě vyměřeného poplatku. Práce v představenstvu není placená. Řadoví členové i náhradníci ji vykonávají zdarma jako projev skutečného zájmu o náš stav a samosprávu.
Vedle toho, že i my samozřejmě poplatky platíme, věnujeme nejméně dva celé pracovní dny měsíčně práci v představenstvu a další hodiny načítání podkladů mimo zasedání. Stačí tento čas vynásobit standardní hodinovou sazbou daného advokáta a vyjde z toho, kolik nad rámec samotného poplatku advokacii ekonomicky věnujeme. V ročním součtu jde o statisícové částky.
V tomto kontextu mi připadá těžko pochopitelné, že je komukoliv z kolegů zatěžko zaplatit přibližně o 350 Kč měsíčně více na členství v Komoře, díky níž má také možnost svou profesi vykonávat tak, jak ji vykonává. Jde o relace, souvislosti a kontext, který by si měl každý poctivě promyslet dříve, než začne veřejně bouřit.
Nezpochybňuji právo advokátů vyvolat hlasování sněmu, jakkoliv si myslím, že stávající nastavení je absurdní, protože fakticky činí většinu advokátů rukojmím menšiny. Hovoříme o sto lidech, kteří mohou vyvolat hlasování s účinky pro zhruba 15 000 advokátů a další stovky koncipientů – navíc za cenu nákladů, které s jeho organizací ponesou všichni. Kvorum totiž tvoří nikoli všichni advokáti, ale jen z ti, kteří se hlasování aktivně zúčastní – což může být třeba jen těch 100, kteří hlasování vyvolali.
Pokud se tedy najde příslušně početné sdružení recesistů, kteří budou například požadovat, aby se součástí etického kodexu stala povinnost advokáta nosit na hlavě smaltovaný hrnec s kopretinou, mají velmi reálnou možnost podobnou šílenost prosadit a učinit ji stavovskou normou pro všechny. Nebude-li zbytek advokátního stavu dostatečně bdělý. Nyní vyvolané hlasování o (ne)zvýšení poplatku je tomu svými dopady podobně blízko.
Přes výše uvedené ale představenstvo vývoj situace vzalo na vědomí a nespokojenost nebere na lehkou váhu – ať už byla vyjadřována hlasitě na sociálních médiích, nebo tišeji přímo uvnitř advokacie. Snaží se proto přesněji a komplexněji vysvětlit nutnost zvýšení poplatků, nikoliv pouze odkazem na inflaci, ale také tím, jaké náklady Komora v zájmu všech advokátů nese a proč je navýšení nezbytné, máme-li zachovat alespoň stávající úroveň samosprávy a servisu.
Patří sem i zcela základní služby, které si advokáti možná ani neuvědomují – například správa matriky a údajů o každém advokátovi či advokátní zkoušky, které jsou i přes své zpoplatnění pro Komoru ekonomicky ztrátové. Zásadní je rovněž důsledný dohled nad advokáty a samospráva včetně kárného stíhání, zvláště když v posledních letech čelíme intenzivnímu tlaku na to, aby nám tato samosprávná oprávnění byla odebrána nebo alespoň omezena. Nedávno (snad) Komora zabránila tomu, aby o vyloučení advokáta mohl v určitých případech fakticky rozhodnout FAU.
Pokud si z těchto událostí beru jedno hlavní ponaučení, pak to, že Komora musí výrazně lépe a intenzivněji komunikovat svou činnost dovnitř advokátního stavu. Aby všichni advokáti, včetně těch čerstvých, dobře věděli, proč Komoru máme, kolik pro ně možná neviditelných záležitostí zařizuje, řeší, hlídá a stráží a proč je potřebná.
Aby chápali, že samospráva je poměrně nákladná, ale nezbytná záležitost a že na ní do značné míry závisí výsada být příslušníkem tohoto v mnoha ohledech privilegovaného stavu. A současně aby si uvědomovali, že každé privilegium je vyváženo odpovědností a povinností – ke klientům, jejichž zájmy máme povinnost upřednostňovat před svými, k ostatním kolegům i ke stavu jako takovému.
To vnímám jako jeden z hlavních úkolů na další rok vedle desítek úkolů „drobných“ – například ostražitosti v legislativě a vůči neustálým snahám omezovat důvěrnost vztahu advokát–klient, dokonce až snah činit z advokátů „udavače“ svých klientů.
Velkým úkolem je také modifikace výchovy koncipientů a určitá proměna advokátních zkoušek. Za sebe pak považuji za důležité nastavit určitou základní hladinu odměny za právní službu tak, aby trh nadále nebyla deformována dumpingem a zcela pokřivenými jednotkovými sazbami, nedůstojnými naší profese.
