Jaká očekávání od ní máte a které tři změny považujete za klíčové?
Novela rodinného práva přináší zjednodušení v oblasti rozvodů manželství, na kterých se manželé dohodnou včetně úpravy poměrů k nezletilým dětem. V takovém případě soud spojí opatrovnické řízení s řízením o rozvod manželství. Odpadne jmenování kolizního opatrovníka dítěte (OSPOD) a dítě budou v řízení zastupovat sami rodiče. U dohody rodičů soud pouze rozhodne, že dítě zůstává v jejich péči a nebude již podmínkou, aby rozhodoval o výživném, jako doposud.
Pokud však budou rodiče trvat na tom, aby součástí jejich dohody bylo i stanovení výživného, soud takovou dohodu schválí a rodiče budou mít k dispozici vykonatelný titul. V případě konfliktu rodičů soud povede dvě samostatná řízení jako doposud a dítěti jmenuje kolizního opatrovníka. Soud nejprve v opatrovnickém řízení rozhodne o poměrech k dítěti a poté v dalším řízení o rozvodu manželství.
Novela v návaznosti na zásady promítnuté v nálezech Ústavního soudu, výslovně zakotvuje pravidlo, že dítě má právo na rovnocennou péči obou rodičů, stejně jako rodiče mají právo na rovnocennou péči o své dítě. V důsledku toho došlo v zákoně k vypuštění institutů péče společné, výlučné či střídavé. Záměrem má být zrychlení řízení a zmírnění rodičovského konfliktu. Vypuštění uvedených typů péče rodičů z občanského zákoníku však automaticky neznamená, že by měl být rozsah péče rodičů naprosto shodný. Pokud se rodiče nedohodnou na rovnoměrné péči, soud by měl jako doposud při stanovení rozsahu péče každého z rodičů brát zřetel na nejlepší zájem dítěte, přičemž může rozhodnout, že jeden z rodičů bude o dítě pečovat v užším rozsahu. Soud však bude muset odchylku od pravidla rovnocenné péče řádně odůvodnit ochranou nejlepšího zájmu dítěte.
Novela výslovně upravuje jako součást výkonu rodičovské odpovědnosti udržování styku s dítětem, zahrnujícího osobní styk, nepřímý styk uskutečňovaný prostředky komunikace na dálku, vzájemné poskytování všech podstatných informací o dítěti mezi rodiči a poskytování všech podstatných informací o rodičích dítěti. Z toho vyplývá, že momentálně pečující rodič musí druhému rodiči umožnit s dítětem nepřímý styk např. formou video hovoru apod., což doposud bylo vnímáno jako ne vždy vítaný zásah do práv pečujícího rodiče.
Při autoritativním stanovení výživného by měl soud výživné stanovit zásadně oběma rodičům. Výjimku může představovat výrazně asymetrická péče, kdy většinu výdajů spojených s dítětem bude realizovat převážně pečující rodič (školní a mimoškolní aktivity). V takovém případě lze očekávat, že soud stanoví výživné pouze rodiči, který bude vykonávat péči v omezenějším rozsahu. Každý případ je individuální a postup soudu nelze paušalizovat.
Opatrovnické řízení bylo dosud osvobozeno od soudních poplatků. Nově však bude zpoplatněno odvolání, pokud se budou odvolávat proti rozhodnutí soud I. stupně rodiče částkou ve výši 3 000 Kč. Účelem je předejít tomu, aby se rodiče neodvolávali z důvodů oddalování vydání finálního rozhodnutí, neboť to jen prohlubuje rodičovský konflikt.
Další významnou změnou je prozatímní rozhodnutí v případě, že bude potřebné upravit prozatímně upravit poměry k dítěti. Soud již nebude rozhodovat o vydání předběžného opatření ve lhůtě do 7 dnů, ke kterému se nemohl druhý z rodičů vyjádřit a reagoval až v podaném odvolání. Za současné právní úpravy bude oběma rodičům zajištěno, aby se k návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí vyjádřili. Soud prozatímní rozhodnutí vydá bez zbytečného odkladu, nejpozději do 3 měsíců od podání návrhu. Proti prozatímnímu rozhodnutí nebude přípustné právo na odvolání. Prozatímní rozhodnutí bude mít omezenou platnost maximálně 3 měsíců, ale bude možné jej prodloužit či změnit.
V platnosti zůstává tzv. rychlé předběžné opatření, o kterém soud musí rozhodnout do 24 hodin. Jedná se o případy, pokud se dítě ocitlo-li ve stavu nedostatku řádné péče, je-li jeho život, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen. Významnou a vítanou změnou je možnost postoupení splatné pohledávky na výživné nezletilého dítěte na další osobu. Postoupení musí být úplatné a z důvodu transparentnosti musí být úplata za postoupení splatné pohledávky uhrazena bezhotovostním převodem na účet.
Novela výslovně zakotvila zákaz fyzického trestání dětí, působení duševního strádání nebo jiné ponižující opatření.
V případě rozvodu manželství soud již nebude zjišťovat příčiny rozvratu manželství, s výjimkou případů, je-li manželem, který návrh na rozvod nepodal, tvrzeno, že jsou dány zákonné důvody pro zamítnutí návrhu. Manžel odporující rozvodu manželství musí prokázat, že by byl rozvod v rozporu s jeho zájmem, neboť se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a že by mu byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství. U smluveného rozvodu byla vypuštěna podmínka spočívající v odděleném soužití po dobu delší než 6 měsíců. Nesporný rozvod bude zpoplatněn soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč, jako v minulosti, ale sporný rozvod soudním poplatkem ve výši 5 000 Kč.
Jaká změna je podle vás zatím opomíjena a je důležité na ni upozornit?
Za významně opomíjenou považuji potřebu výslovného zakotvení právního institutu, který by umožnil účinně zabránit jednomu z manželů v jednostranných dispozicích se společným majetkem do doby jeho vypořádání, případně by stanovil jasné a citelné sankce za neposkytování informací o majetku či za způsobenou škodu. Česká právní úprava je v tomto směru ve srovnání se zahraničím velmi slabá. Ačkoli zákon ukládá manželům povinnost informovat se o svých příjmech, majetku a dalších relevantních skutečnostech, porušení této povinnosti není spojeno s žádným reálným postihem.
Soudy jsou navíc při omezování dispozic s majetkem ve společném jmění prostřednictvím předběžných opatření velmi zdrženlivé. V praxi to znamená, že rozvádějící se manželé mohou řešit vypořádání společného jmění až po právní moci rozvodu, tedy s výrazným časovým odstupem od samotného rozpadu manželství. Tato prodleva často zvýhodňuje manžela, který má detailní informace o společném majetku, a poskytuje mu prostor majetek převést či skrýt. V následném řízení o vypořádání společného jmění pak nese důkazní břemeno žalující manžel, což je vzhledem k jeho informačnímu handicapu mnohdy velmi obtížné, ne-li nemožné.
Typickým příkladem je situace, kdy ekonomicky aktivnější manžel investuje prostředky do kryptoměn, aniž druhému manželovi sdělí potřebné údaje o peněžence či přístupových kódech. Druhý manžel sice může tušit výši investice, avšak bez důkazů ji není schopen v řízení prokázat. Není tajemstvím, že agenda vypořádání společného jmění manželů patří mezi nejméně oblíbené oblasti soudní praxe, a nedostatek informací na straně žalujícího manžela bývá často důvodem k zamítnutí žaloby.
Za vhodnou cestu k posílení ochrany slabší strany bych považovala zavedení jasných mechanismů, jako je zákaz dispozic s majetkem, možnost zmrazení finančních prostředků, či povinnost předat druhému manželovi relevantní informace a dokumentaci pod hrozbou významné sankce.
Jaká související očekávání máte směrem k rozhodovací praxi soudů?
Pokud jde o opatrovnické řízení, předpokládám, že soudní praxe bude i po vypuštění pojmů společné, výlučné a střídavé péče v zásadě pokračovat v dosavadním způsobu úvah o uspořádání péče rodičů. Současný trend je výrazně formován judikaturou Ústavního soudu, která klade důraz na rovnoměrné zapojení obou rodičů do péče o dítě. Tento přístup však podle mé zkušenosti ne vždy dostatečně reflektuje specifické okolnosti konkrétní rodiny ani individuální potřeby dítěte.
V některých případech mám za to, že zájem rodičů – či jednoho z nich – může být fakticky stavěn nad nejlepší zájem dítěte. Ze své dlouholeté praxe v opatrovnických věcech mám k dispozici řadu konkrétních poznatků o dopadech striktně prosazované střídavé péče na psychický stav dětí, a tyto zkušenosti nejsou vždy pozitivní. Domnívám se proto, že jakákoli paušalizace či vytváření univerzálních modelů péče není v této oblasti na místě.
Opatrovnické řízení představuje jednu z nejzásadnějších oblastí soudní agendy – zásadně ovlivňuje životy rodičů i dětí a podílí se na formování jejich budoucího vývoje. Přesto je tato agenda v praxi někdy vnímána jako méně náročná, což se může promítat i do personálního obsazení soudů. To následně vede k tomu, že rozhodování může probíhat spíše podle ustálených schémat než na základě důkladného zjištění individuálních rodinných poměrů a skutečného nejlepšího zájmu dítěte.
Jsem přesvědčena, že opatrovnické věci by měli rozhodovat soudci s dostatečnou životní zkušeností, vysokou mírou empatie a alespoň základní orientací v psychologii, zejména pokud jde o problematiku poruch osobnosti – podobně jako je tomu běžně u soudců v trestní oblasti. Věřím, že se v této oblasti postupně dočkáme pozitivního vývoje, protože právě děti by měly být těmi, kdo z kvalitní a citlivé rozhodovací praxe nejvíce těží.
RÖDL je partnerem legalwebu, v rámci této spolupráce byl publikován rovněž tento text.
Webové stránky společnosti RÖDL je možné navštívit na adrese https://www.roedl.cz/cs/
