„Exekutoři z ekonomických důvodů končí a noví nepřicházejí. Pokud se to nezmění, problém se bude jen prohlubovat. Řešení je do velké míry v rukou ministerstva. Zároveň bychom chtěli otevřít debatu o širších změnách exekučního řízení a o přípravě moderního exekučního řádu,“ dodává a poukazuje i na rušení neobsazených exekutorských úřadů a problémy s obsazováním těch zbývajících.
Exekutorský tarif se k 1. lednu sice změnil, Exekutorská komora ale není úplně spokojená. Změny měly být rozsáhlejší?
Ano, měly. Exekutorský tarif vycházel z podmínek starých téměř dvacet let. Za tu dobu výrazně vzrostly náklady, agenda se zkomplikovala a poslední roky přinesly i vysokou inflaci. Přesto tarif zůstal prakticky beze změny. Novela mírně zvýšila náhradu hotových výdajů, a to pouze u části pohledávek. Toto navýšení ale zdaleka neodpovídá reálnému růstu nákladů exekutorských úřadů. Pokud jde o odměny u nepeněžitých exekucí, jako jsou například vyklizení bytu či odstranění černé stavby, i přes drobné navýšení zůstávají ve srovnání s reálnými náklady spíše zlomková. U peněžitých exekucí, které tvoří drtivou většinu agendy, se odměny nezměnily vůbec, a to navzdory příslibům tehdejšího vedení ministerstva. Právě z těchto důvodů se novela do ekonomické stabilizace exekutorských úřadů téměř nepromítne. Nadále proto budeme usilovat o to, aby exekutorský tarif skutečně odpovídal reálným nákladům výkonu exekuční činnosti a umožnil její dlouhodobě stabilní fungování.
Proč podle vás změny zůstaly jen v půli cesty, když jste s resortem dlouhodobě o těchto věcech komunikovali?
S předchozím vedením ministerstva jsme projednali velmi kompromisní podobu novely. Zohledňovala růst nákladů a inflaci i situaci dlužníků. Tato varianta nebyla pro soudní exekutory nijak výrazně výhodná, ale panovala na ní odborná shoda. Na poslední chvíli ale byla úprava tarifu u peněžitých pohledávek z návrhu vypuštěna. Ne proto, že by se změnil odborný názor, ale pod silným politickým a mediálním tlakem části neziskového sektoru. Ten prosadil své stanovisko, aniž by nesl odpovědnost za dopady do fungování celého systému. Pokud se systémové změny přijímají spíš pod tlakem kampaní než na základě dat a zkušeností z praxe, pak není překvapivé, že zůstávají jen napůl. O to víc budeme trvat na tom, aby další debata byla otevřená, věcná a založená na realitě, ne na zkratkách.
Jaká máte v tomto ohledu očekávání od nového ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce?
S panem ministrem Tejcem chceme navázat otevřený a věcný dialog. Jsme připraveni mu předložit konkrétní data a zkušenosti z exekuční praxe – tedy reálný obraz fungování exekutorských úřadů, jejich nákladů i příjmů. Nejde o dojmy ani o politická stanoviska, ale o každodenní realitu systému. Rád bych, aby bylo jasně slyšet, že úprava exekutorského tarifu u peněžitých pohledávek není otázkou komfortu exekutorů, ale udržitelnosti celého systému. Exekutoři z ekonomických důvodů končí a noví nepřicházejí. Pokud se to nezmění, problém se bude jen prohlubovat. Řešení je do velké míry v rukou ministerstva. Zároveň bychom chtěli otevřít debatu o širších změnách exekučního řízení a o přípravě moderního exekučního řádu. Současný systém stojí na základech, které už dnešní realitě přestávají odpovídat. A tady bude potřeba i určitá míra odvahy ministra spravedlnosti – přijímat rozhodnutí, která nejsou vždy populární, jsou ale nezbytná.
Provozovat exekutorské úřady je tak ekonomicky stále náročnější, některé z nich nejsou obsazeny. Jaká je v tomto aktuální realita?
Realita je poměrně jasná. Jen v roce 2024 ministerstvo zrušilo devatenáct trvale neobsazených a sedm uvolněných exekutorských úřadů. Na začátku letošního roku přibudou další tři. To už není náhoda, ale dlouhodobý trend. Exekutoři přitom nekončí proto, že by nechtěli pracovat. Končí proto, že za současných ekonomických a legislativních podmínek se výkon exekuční činnosti přestává vyplácet. A je to vidět i ve výběrových řízeních, na uvolněné úřady se prakticky nikdo nehlásí.
Problém přitom nelze zjednodušit jen na otázku tarifu. Jde o celkové nastavení exekučního prostředí. Pokud se nezmění, síť exekutorských úřadů se bude dál ztenčovat – a stát tím přijde o schopnost efektivně vymáhat právo.
V praxi se často mluví o nefunkčnosti srážek ze mzdy a obecně o limitech současného nastavení exekucí. Kde dnes systém nejvíc naráží a co by podle vás pomohlo?
Za mě je to právě systém srážek z příjmů. Dlouhá léta šlo o jeden z nejefektivnějších a zároveň nejméně zatěžujících způsobů provedení exekuce. Dnes je ale kvůli nastavení nezabavitelné částky v řadě případů prakticky nefunkční. Výsledkem je paradoxní situace: tam, kde dřív stačily pravidelné srážky z příjmů, musíme dnes sahat k mnohem invazivnějším způsobům, jako je prodej majetku. To je zatěžující pro dlužníky, jejich rodiny i celý systém. Dlouhodobě proto navrhujeme úpravy, které by srážky z příjmů znovu postavily na nohy. Ať už formou minimální srážky, nebo změnou způsobu jejího výpočtu, například ve vazbě na minimální či průměrnou mzdu. Cílem není nikoho trestat, ale motivovat k pravidelnému splácení a dát věřitelům reálnou šanci, že se svých peněz dočkají v rozumném čase.
Zároveň si myslím, že exekuční řízení by se mělo víc otevřít realitě dnešní doby. Majetkové poměry se změnily, část hodnot se přesunula do digitálního prostoru – a nástroje vymáhání by na to měly reagovat.
Smysl by dávalo i větší zapojení exekutorů do předexekučního vymáhání v nesporných případech a do oddlužení. Exekutoři totiž velmi dobře znají ekonomickou situaci dlužníků a v případech zjevného předlužení by mohli ve spolupráci s insolvenčním soudem exekuci rychleji a efektivněji převést do insolvence. Nejde o rozšiřování pravomocí samoúčelně, ale o to, aby systém fungoval logicky a s co nejmenšími náklady pro všechny.
Problémem je podle vás také přesun části exekuční agendy na stát, konkrétně na celní správu?
Ano, i tady vidíme problém. V posledních letech dochází k přesunu vymáhání některých pohledávek na celní správu. Dostupná data však ukazují, že tato cesta není ani tak efektivní, ani tak úspěšná jako vymáhání soudními exekutory. Zároveň je třeba připomenout, že činnost celní správy je hrazena ze státního rozpočtu, tedy z peněz všech daňových poplatníků. Naproti tomu v exekučním řízení vedeném soudními exekutory nesou náklady ti, kteří porušili své povinnosti. Tento model je nejen efektivnější, ale i spravedlivější. Přesouvání exekuční agendy na stát proto nepovažujeme za systémové řešení. Ve výsledku je dražší a méně účinné.
Očekáváte, že s novou vládou opět začne řešit místní příslušnost exekutorů? Jaký na ni máte názor?
Názor komory se dlouhodobě nemění. Určitá forma místní příslušnosti může pomoci odstranit některé systémové problémy exekučního prostředí. Není to ale téma, které by mělo jedno jasné řešení. Nabízí se více variant, například krajský princip nebo omezení jen na některé typy pohledávek, typicky veřejnoprávní. Klíčové je, aby se tato otázka řešila věcně a bez ideologických zkratek, na základě dat a reálných dopadů do praxe. Zároveň je fér říct, že dnes máme před sebou naléhavější úkoly. Pokud se nepodaří stabilizovat exekuční systém po ekonomické stránce, bude debata o místní příslušnosti spíš teoretická.
Hodilo by se podle vás přijetí zcela nového exekučního řádu?
Ano, hodilo. Současná úprava je roztříštěná a nepřehledná. Výklad některých ustanovení se dnes často rodí až při dlouhých jednáních mezi soudy, exekutory a ministerstvem. Exekuční řízení se přitom z velké části opírá o občanský soudní řád, jehož základy sahají do 60. let minulého století, přestože má reagovat na realitu dnešní doby – digitalizaci i nové formy majetku. Systém, který byl za posledních pětadvacet let novelizován zhruba šedesátkrát, už nelze dál udržovat drobnými opravami. Pokud má exekuční řízení fungovat dlouhodobě a předvídatelně, nový exekuční řád dává smysl.
Vidíte politickou vůli ke změnám, které zmiňujete?
To se teprve ukáže. Politická vůle se nepozná podle prohlášení, ale podle toho, jestli je chuť vést věcnou debatu a opřít se o data a zkušenosti z praxe. My jsme na takovou debatu s ministerstvem spravedlnosti i vládou byli připraveni v minulosti a jsme připraveni i nyní. Nechceme nikoho přesvědčovat emocemi ani tlakem, ale fakty. Pokud bude ochota naslouchat a hledat funkční řešení, cesta existuje. Pokud ne, problémy, o kterých mluvíme, se samy nevyřeší.
S tím souvisí i to, jak se o exekucích veřejně mluví. Často se z nich stává politické téma plné zkratek a hesel, místo aby se vedla klidná a věcná debata o tom, jak má systém fungovat. Exekuce nejsou samoúčelné. Pokud se podaří vrátit do debaty víc racionality a méně emocí, bude to ku prospěchu všech – dlužníků, věřitelů i státu.
Text byl publikován v rámci spolupráce legalwebu a Exekutorské komory ČR na projektu „Ekonomická efektivita exekutorského úřadu“.
