Rovnocennou péči mnozí soudci chápou jako 50 na 50, to je ale špatně, upozorňují Doležalová a Šafránek

Velká novela rodinného práva vnáší do rozhodování soudů v prvním letošním čtvrtletí chaos, popisují své aktuální zkušenosti advokáti Vendula Doležalová a Jan Šafránek. Mnozí soudci podle nich v novém znění občanského zákoníku hledají zbytečné složitosti, komplikují předjednané dohody a sice trvají na tom, že rovnocenná péče neznamená rovnoměrná, přesto ale následně prosazují, aby byla mezi rodiče rozdělena půl na půl. „Soudy musí dospět k tomu, že se oproti dosavadní judikatuře vlastně nic nezměnilo. V rodinném právu na to ale nemáme čas,“ shodují se advokáti působící v kanceláři šafránek & staňkovský.

Vendula Doležalová
Zdroj: šafránek & staňkovský

„Byť v průběhu loňského roku jsme si s většinou kolegů říkali, že se zas tak velká změna nekoná a jen si všichni zvykneme na nové pojmosloví, ďábel tkví v detailu, v tomto případě ve větším množství detailů, které novela neřeší,“ říkala jste v nedávné anketě legalwebu o velké novele rodinného práva. I když zároveň dodáváte, že můj titulek, Soudci nevědí, co si mají s rozvodovou novelou počít, byste rád uvedla trochu na pravou míru…

Vendula Doležalová: Nechci, aby to vyznívalo, že soudci nevědí, co mají s novelou dělat, určitě je neobviňuji z nějaké nekompetentnosti. Naše zkušenost je ale taková, že každý ze soudců, kterého jsme od začátku roku potkali, přistupuje k novele jinak. Snad to brzy skončí a brzy se ustálí jasná praxe, ale zatím tomu tak není. Instruovat teď klienty nebo jim dopředu říkat možná očekávání je extrémně složité. 

Nejpřekvapivější je, že novela nejvíce komplikuje nejméně konfliktní situace. Většina soudců začíná nově i v takových situacích rozebírat různé možnosti, čímž už domluvené klienty spíše znovu rozhádají. Nejde ale o to, že bychom klientům něco dříve neřekli nebo jim podali chybné informace. Už nějakou dobu ale s nimi pracujeme a dostali jsme se k určité shodě. Často velice křehké, kterou mohou soudci zbytečně nahlodat. Řada z nich navíc zaměňuje rovnocennou a rovnoměrnou péči. 

Myslí si tedy někteří soudci, že by péče o děti měla probíhat padesát na padesát?

Vendula Doležalová: Myslí, přitom všechna dosavadní výkladová stanoviska jasně říkají, že rovnocenná péče neznamená padesát na padesát. Bavíme se tu o dvou rodičích, kteří mají být stejně kompetentní k výchově, ale neznamená to, že se o dítě třeba z hlediska času musejí starat půl na půl. To zaznělo i na justičním sympoziu, podle našich informací jsou takto soudci školeni i v rámci Justiční akademie. Tato školení ale bývají v praxi dezinterpretována. 

Všechno si to asi postupem času sedne, ale problém rodinného práva je, že ten čas nemáme. Děti rychle rostou, nemůžeme říct klientům, počkejte si pár let. Musíme to řešit teď, proto je to celé tak problematické. Je to i naše odborná odpovědnost přispět k tomu, že další život dítěte bude natavený tak, jak jen to jde nejlépe. 

Jan Šafránek: Znáte-li dosavadní judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a dosavadní rozhodovací praxi soudů a novelu čtete v souvislosti s ní, nezdá se vám, že by se při rozhodování mělo něco zásadního změnit. Posunula se terminologie, ale obsahově by mělo být vše jasné. 

Z toho, co se děje od začátku roku, jsme zaskočeni. I když možná je to jen náš pohled na věc, probírali jsme ho také na setkání naší platformy Consensus, v níž se sdružují lidí, kteří se rodinným právem skutečně zabývají. Jejich pohled je spíše smířlivý, podle nich se nic moc neděje a všechno si to sedne. My ale máme opravdu jinou zkušenost. Z deseti, patnácti jednání v Praze a ve Středních Čechách. Dosavadní rozhodovací praxe se podle nás staví na hlavu, dohody se odkládají, prodlužují. Nekonzistence rozhodování je v prvních třech měsících letošního roku extrémně vysoká. 

Na čem jsme se ale shodli opravdu všichni, je to, že soudci si onu rovnocennost překládají jako rovnoměrnost. Když přijdete třeba s dohodou na péči rozdělenou ve smyslu osm-šest, nebo dokonce devět-pět dní, soudci často řeknou, že tam tu rovnocennost nevidí. Sice tu dohodu nakonec schválí, ale mají potřebu klienty v tomto edukovat a vnášet do toho chaos. Soudy navíc v poslední době nechtějí nařizovat znalecké posudky, kompetentnost rodičů posuzují sami, podle toho, jak se chovají u soudu. 

A k tomu je důležité říct ještě jednu věc: opět jsme přišli s křížkem po funuse. Tlak na rovnoměrnost přišel ze severní Evropy, tam už se od těchto principů ale opět odklánějí. Všechno je to totiž do jisté míry jen společenský experiment, kdy se systém snaží o určitou vyváženost. Dát to ale takto natvrdo do zákona, byla podle mého názoru chyba. Judikatura se v tom totiž dokázala pohybovat rychle, plasticky a předjímatelně pro všechny aktéry, řešila to na denní bázi. Tohle ničemu nepomohlo. 

Jan Šafránek

Vendula Doležalová: Z mé zkušenosti teď některé soudy také nekriticky přejímají názory dětí, aniž by se například zamyslely nad jejich autentičností a příčinou. Jiní advokáti o tom ale nemluví, snad tedy jde jen o exces v konkrétních příkladech. Ale ten současný chaos to také dokresluje, nehledě na to, že v ojedinělých případech se samozřejmě i nyní setkáváme naopak až s ignorací názoru dětí. Přitom se podle nás opravdu nic zásadního nezměnilo. Teď k tomu ale musí soudy výkladově dospět, ten čas na to ale nemáme. 

Jan Šafránek: Ztížila se naše práce s klienty, můžeme jim říct co a jak platí podle zákona a judikatury, ale že si pravděpodobně jdou k soudu pro quasi střídavou péči. A to přesto, že se mi teď třeba stalo, že soudce několikrát okřikl otce, ať si nemyslí, že rovnocenná péče rovná se rovnoměrná a že bude muset zohlednit, že děti několikrát řekly, že chtějí být více s matkou, a pak rozhodl padesát na padesát. To bylo neuvěřitelné. Já jsem tam byl k ničemu. Dřív jsem dokázal soud alespoň nalomit k tomu, aby se zabýval i jinou možností úpravy péče než padesát na padesát, teď ne. 

Soudce ví o tom, kam ta úprava směřuje, ale přesto rozhodne takhle? Jak tomu rozumíte?

Vendula Doležalová: Asi tu úpravu nechápe. Sice zná ty teze, ale asi jim správně nerozumí. Zopakuje, co zaznělo na školení, ale pak si to vyloží po svém. Problém může nastávat také kvůli tomu, že v závěrech ze sympozia je parafrázovaně řečeno napsáno, že rovnocenná péče se nerovná rovnoměrná a že rovnoměrná péče není padesát na padesát. Ta druhá věta by ale měla znít, že rovnocenná péče není padesát na padesát – podle mě je tam chyba. Možná i tohle přináší ten problém, může to mít relativně velký důsledek. 

Když to shrneme, vaše poselství zní, nehledejte v novele zbytečné složitosti, míří k tomu, aby byly dohody soudy potvrzovány ať mohou oba rodiče uplatňovat svá práva a plnit své povinnosti, ale rovnocenností opravdu není myšleno padesát na padesát?

Jan Šafránek: Pod to bych se podepsal. Vlastně se nic nezměnilo. 

Vendula Doležalová: Je to tak, nehledejte v tom nic složitého, protože se nic zásadního nezměnilo. K rovnocenné péči dospěla dříve judikatura, tím, že je to nyní výslovně v zákoně, nedošlo ke změně. Zároveň je potřeba, aby novela nezastiňovala konkrétní okolnosti případu a nejlepší zájmy dítěte. Ty pořád musí být tím hlavním.

Zmínili jsme vámi založenou platformu Consensus, která sdružuje zejména advokáty věnující se rodinnému právu. Plánujete teď nějaké jeho větší zapojení do související debaty? 

Jan Šafránek: Plánujeme se teď více potkávat, diskutovat o těchto věcech a kolem léta bychom chtěli vydat související stanovisko. Všichni se těmto oblastem skutečně věnujeme, a tak nemusíme klouzat po povrchu. Novela je teď zásadním impulsem pro naši činnost. 


šafránek & staňkovský je partnerem legalwebu, v rámci této spolupráce byl publikován rovněž tento text.

Webové stránky kanceláře šafránek & staňkovskýš můžete navštívit na adrese https://www.safranekastankovsky.cz/