Advokátní stav si v tomto směru v Pravidlech profesionální etiky (Etický kodex advokáta) uložil dosti značná omezení daleko nad rámec obvyklých pravidel.
Článek 4. odst.(1) stanoví, že „…advokát je všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu“. Tedy nikoliv jen v kanceláři či u soudu, ale i doma, na veřejnosti, prostě kdekoliv a kdykoliv.
Toto pravidlo vychází z toho, že veřejnost posuzuje advokátní stav podle chování jednotlivých advokátů a pokud se některý z nich chová v soukromém životě či při vystupování na veřejnosti (byť nikoliv v rámci výkonu advokacie) nepoctivě, nečestně nebo neslušně, snižuje to důstojnost advokacie a je to posuzováno jako kárné provinění. Do stejné kategorie patří i pravidlo, podle kterého má advokát plnit převzaté závazky a závazek či ručení smí převzít jen tehdy, je-li si jist jeho splněním. Advokát, který neplatí dluhy, příliš důstojně nepůsobí.
Toto pravidlo je samozřejmě vnímáno částí advokátů jako poněkud kontroverzní. Někteří jsou toho názoru, že pokud vykonávají advokacii řádně a profesionálně, měly by být České advokátní komoře jejich mimopracovní aktivity celkem jedno.
Navíc nelze pominout, že kategorie poctivost, čestnost a slušnost jsou normy lidského chování vnímané dosti subjektivně, jejichž meze mohou být vnímány dosti odlišně. Tedy – zjednodušeně řečeno – při neexistenci exaktní právní definice těchto pojmů může být určité chování někým vnímáno jako nepoctivé a neslušné, zatímco někým jiným ještě docela v normě.
Účelem tohoto stavovského předpisu (mimochodem datuje se do roku 1997, nikoliv kamsi do 19. století) bylo motivovat advokáty, aby za každých okolností zachovávali určitou úroveň – vycházeli z toho, že jakákoliv skupina je vždy posuzována podle svého nejslabšího článku a pokud se některý advokát bude v soukromí či na veřejnosti chovat řekněme – hanebně – padne stín tohoto chování tak nějak na všechny advokáty a vlastnosti onoho hanebníka budou podvědomě přičítány všem advokátům.
Autoři tohoto pravidla totiž vycházeli z toho, že k tomu, aby advokáti mohli řádně vykonávat své poslání, musí mít určitou obecnou autoritu a požívat obecné vážnosti. Což možná pravda je a možná – především dnes – už možná ne tak moc. Sám za sebe se přiznám, že to, že se k advokátnímu řemeslu patří i určitá noblesa, přispívá k tomu, že mám svou profesi tak rád.
Jenže ať již tuto pravidlo považujeme za zastaralé, nevhodné či nepřípustně omezující, přece jen stále platí. Dura lex, sed lex, jak říkávali staří Římané – tedy „tvrdý zákon, ale zákon“. Mínili tím, že je lepší žít ve společnosti, která důsledně dodržuje zákony, byť někdy na občana dopadne přílišná tvrdost zákona než žít ve společnosti, kde panuje bezpráví. Je otázka, jestli požadovat po někom, aby se choval poctivě, čestně a slušně je až tak tvrdé, ale bude to asi hodně individuální.
Martin Maisner je místopředsedou České advokátní komory
