Advokacie je poslání ve své podstatě nepolitické a nestranné a advokát plní svou funkci a dělá svou práci podle zákona a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí bez ohledu na to, které politické uskupení je zrovna ve vládě a bez ohledu na to, jaké politické přesvědčení či jaké politické přesvědčení má jeho klient stejně jako si nevybírá, zda je jeho klient blondýn či brunet. Jeho profesionální přístup to nemůže ovlivnit.
Někdy je samozřejmě nepříjemné, když je advokát konfrontován s laickými (a nesprávnými) názory společnosti, která nechápe postavení a úkoly advokáta v právním systému a advokáta s politickými názory jeho klienta ztotožňuje a je přesvědčen o tom, že kdyby advokát nebyl stejného politického smýšlení, přece by mu nemohl právně radit nebo ho obhajovat.
Je to samozřejmě názor pošetilý a pramení z předsudků a nevědomosti, ale z vlastní zkušenosti vím, že pokud jsme s tímto názorem konfrontováni, je to trochu nepříjemné. Ale nejsme v tom sami – řada herců se setkala s tím, že pokud excelovali v záporné roli roli například ve velmi populárním filmu či seriálu, neobsloužili je v hospodě nebo jim plivli na kabát. Dotyční pohoršení diváci sice patrně nepatřili k nejostřejším tužkám v penále, ale je to trochu nepříjemná zkušenost.
Od komunistů až po pravicové radikály či monarchisty
Úplně specifická situace je, když se advokát rozhodne, že se vedle svého povolání bude věnovat politice aktivně. Advokáti jsou lidé jako každý jiný, a protože jsou to většinou vzdělaní lidé nezávislého a tvůrčího ducha, mají také různé politické názory (od komunistů až po pravicové radikály či monarchisty) a v počtu zhruba aktivních 13 tisíc advokátů se vždy najdou i takoví, kteří se věnují politice opravdu aktivně.
Mezi poslanci i senátory je řada advokátů, někteří z nich byli dokonce předsedy politické strany. Jak již bylo v úvodu této úvahy zmíněno, stavovské předpisy advokáty v politické činnosti nijak neomezují a asi by to asi nebylo únosné.
Historicky ovšem existovala určitá stavovská omezení. Za první republiky kupříkladu profesionální příslušníci armády (a zejména důstojníci) nemohli být politicky činní ani organizovaní, dokonce nemohli ani volit a pokud chtěli uzavřít sňatek, museli složit určitou finanční částku, kauci, aby bylo zřejmé, že sňatkem neklesne jejich životní úroveň pod důstojnou mez. Na veřejnosti nemohli například v uniformě nosit kufr, aby tím neutrpěla důstojnost stejnokroje. Na druhou stranu jako kompenzaci nemuseli ze svého příjmu platit daně.
Nicméně tato zvláštnost je dnes samozřejmě již překonána a nikomu ani nenapadne dnes upírat politická práva komukoliv. Také je nikdo neosvobodí od placení daní.
Důstojné chování advokáta
Nicméně určitá omezení přece jen existují. Vyplývají z všeobecné povinnosti advokáta přispívat k důstojnosti advokátního stavu svým poctivým, čestným a slušným chováním a zákaz přebírat závazky o nichž si není jist, že je splní. To ale může být v dnešním politickém dění dosti problematické.
Z toho, co denně vidíme v médiích se zdá být zřejmé, že politik, který by vystupoval věcně, čestně a slušně, bude vedle ostatních natolik nevýrazný, že si ho možná nikdo ani nevšimne. Nu a pokud se týče přebírání závazků (a tedy dávání veřejných předvolebních či volebních slibů), je zřejmé že žádný politik není schopen splnit vše, co před volbami slibuje, protože už při tvorbě koalic a skládání vlády bude muset slevit z těchto slibů a realita vládnutí ho donutí, aby slevil dále.
Tato skutečnost se tedy zdá být v přímém rozporu se zákazem přebírat závazky, o kterých si není jist, že je splní. Politici naopak sliby dávají s vědomím, že zdaleka nebudou moci splnit vše, co slibují, ale že to přece všichni chápou. V tomto směru jsou tedy současný aktivní výkon advokacie a aktivní politická činnost poněkud problematické.
Jedna z věcí, která je v této souvislosti dosti nepříjemná je, že pokud se některý z politicky činných advokátů dostane do obecného povědomí svými vyhraněnými nebo dokonce extrémními politickými prohlášeními, stane se, že se pohoršená veřejnost domáhá, aby takového nehodného advokáta potrestala nebo – ještě hůře – bere za prokázané, že takový advokát hlásá společné názory všech advokátů, protože jsme všichni stejní lumpové.
A jsme zase u toho poplivaného kabátu. Můžete se tisíckrát distancovat a vysvětlovat, že dotyčný mluví jen za sebe eventuelně za své (zpravidla miniaturní a obskurní) politické uskupení a že proti němu může advokátní komora zasáhnout jen, kdyby hrubě porušil svou povinnost chovat se poctivě čestně a slušně. Ale to je opravdu velmi tenký led a když to advokátní komora v minulosti zkusila, zpravidla neuspěla a soud trest uložený advokátní komorou zrušil.
Pozastavit výkon advokacie?
Skutečnost je taková, že protože jsou advokáti skutečně velmi názorově různorodá komunita, cítí se někteří podobnými výroky či prohlášeními svých kolegů poněkud dotčeni, protože jsou pak jako advokáti s takovými myšlenkovými konstrukcemi ztotožňováni.
Současný předseda České advokátní komory, muž pevných zásad a velmi tolerantních názorů se obrátil na advokátní veřejnost se zdvořilou výzvou, zda by ti kolegové, kteří se aktivně věnují politickým aktivitám, nezvážili pozastavení výkonu advokacie, a to z toho důvodu, že se advokáti, kteří politické názory advokátů-politiků nesdílejí – cítí poněkud dotčeni, že jsou s nimi ztotožňováni. Samozřejmě reakce na tuto dobře míněnou intervenci byla bouřlivá – objevily se dokonce názory, že se předseda ČAK snaží cenzurovat politické názory advokátů a byly mu přičítány i různé jiné motivy. Jak jinak – každý dobře míněný skutek musí být spravedlivě potrestán.
V této souvislosti lze snad jenom apelovat na zdravý rozum, ohleduplnost vůči advokátnímu stavu a kolegialitu těch kolegů, kteří své politické ambice hodlají realizovat. Jsem sice skeptický, pokud se týče účinnosti tohoto apelu mezi politiky a potenciálními politiky, ale nic jiného nám asi nezbývá.
Martin Maisner je místopředsedou České advokátní komory.
