Náš příběh začíná poměrně nevinně, z kraje roku 2022, kdy byl protagonista hlavní role jmenován do funkce ředitele příspěvkové organizace Slezské divadlo Opava, p. o. O jeho výkonu ve zvolené roli sice mnoho nevíme, ale v polovině roku 2023 mu začala hrozit derniéra.
Nejprve si pana ředitele k sobě dne 28. 6. 2023 zavolal tajemník zřizovatele (města Opava) a položil před něj na stůl dvě shodné listiny – odvolání z pracovního místa ředitele divadla. Následně tajemník ředitele vyzval, aby je podepsal a stvrdil tak jejich převzetí. Na to ředitel reagoval, že by si listiny nejprve před podpisem rád prostudoval. Zástupce zřizovatele řediteli vysvětlil, že svým podpisem neprojevuje souhlas s obsahem listin, ale pouze potvrzuje, že mu byly doručeny. Ale pan ředitel vysvětlení neakceptoval. Následně proto tajemník prohlásil, že není-li ředitel ochoten je podepsat a potvrdit převzetí, nemá to na platnost jejich doručení vliv, a obě listiny řediteli opět odebral.
Následující den, 29. 6. 2023, ředitele kontaktoval náměstek primátora zřizovatele a nabídl mu ústně funkci šéfa opery divadla.
A hned nazítří, 30. 6. 2023, dostal ředitel na jednání umělecké rady divadla v budově zřizovatele nabídku na další pracovní zařazení v tištěné formě. Konkrétně šlo o nabídky na předem avizovanou funkci šéfa opery a na pozici jevištního technika. Obě pozice ale ředitel na jednání odmítl.
V reakci na to tajemník opět před ředitele položil dvě listiny. Tentokrát šlo o výpověď z pracovního poměru. I v tomto případě ředitel odmítl potvrdit, že mu byly listiny doručeny, a rozhodl se bránit soudně.
Soudní drama
Na svou obranu si ředitel připravil skutečně propracovaný scénář.
Jednak namítal, že mu ani odvolání ani výpověď nebyly řádně doručeny, protože neměl možnost se s nimi skutečně seznámit. Listiny před ním ležely na stole a zaměstnavatel po něm vyžadoval potvrzení jejich doručení podpisem. Pan ředitel si ale chtěl listiny nejprve v klidu prostudovat a teprve poté, po důkladném zvážení jejich obsahu, se rozhodnout, zda jejich doručení písemně potvrdí nebo ne.
Další výhrady pan ředitel vznesl k místu doručení obou písemností. Podle zákoníku práce má přeci zaměstnavatel takové zásadní písemnosti doručovat výlučně na svém pracovišti. V tomto případě ale došlo k jejich doručení na jednání umělecké rady divadla v budově magistrátu, tedy jinde, než je jeho běžné pracoviště. A proto se na oba dokumenty musí hledět jako na nedoručené.
A jako zápletku pro třetí dějství soudního dramatu si pan ředitel nachystal námitku, že přeci neměl dostatek času se rozmyslet, zda nabízené pozice přijme nebo ne. Musel se rozhodnout hned na jednání, kde mu byly listiny předány, a to během pouhých 30 nebo 40 minut. A každý přece rozumí, že to není dostatečná doba pro tak zásadní životní rozhodnutí.
Co na to Nejvyšší soud?
Celé opavské soudní divadelní turné se postupně přesunulo až na prkna Nejvyššího soudu.
Soudci se nejdříve zabývali pravidly doručování písemností zaměstnanci. Podle nich je ale už úplně jasné, že zaměstnanec při osobním doručování nemá právo si vyhradit, že si listinu převezme teprve poté, co se seznámí s jejím obsahem. Odmítne-li zaměstnanec převzít listinu, kterou se mu zaměstnavatel nebo jeho zástupce pokouší doručit, považuje se tím listina za doručenou.
Pravidla pro doručování písemností mimo pracoviště zaměstnavatele jsou naopak oříškem, který Nejvyšší soud dosud nerozlouskl. Podle pravidel platných před poslední novelou zákoníku práce se totiž písemnosti měly zaměstnanci doručovat do vlastních rukou na pracovišti. A teprve nebylo-li to možné, mohl je zaměstnavatel doručit zaměstnanci jinde, kde zaměstnance zastihl. Takže základ argumentace pana ředitele je správný.
Podle soudců je ale potřeba se také důkladně zamyslet nad tím, kde všude vlastně to „pracoviště zaměstnavatele“ najdeme. Nemůže to být přece pouze místo, na kterém pracuje zaměstnanec, kterému je písemnost doručována. Pracovištěm zaměstnavatele pro účely doručování musí být i všechna místa, na kterých vykonávají práci další zaměstnanci zaměstnavatele, včetně například kanceláře personalisty, kanceláře jeho nadřízeného nebo jakékoli jiné pracoviště zaměstnavatele. A protože v tomto případě byli pana ředitele oprávněni odvolat zaměstnanci opavského magistrátu, považuje se budova magistrátu také za „pracoviště“ opavského divadla.
„Pracovištěm ve smyslu ustanovení § 334 odst. 2 věty před středníkem zák. práce jsou proto všechna místa, na nichž (i jiní) zaměstnanci u zaměstnavatele vykonávají práci (plní nebo mají plnit své pracovní úkoly). Písemnost proto může být doručena zaměstnavatelem do vlastních rukou zaměstnance též např. na personálním útvaru zaměstnavatele, v kanceláři nadřízeného vedoucího zaměstnance nebo na jakémkoli jiném pracovišti zaměstnavatele.“ (Nejvyšší soud sp. zn. 21 Cdo 2419/2025)
Co se týče lhůty pro zvážení nabídky na další pracovní uplatnění u zaměstnavatele, soudci přihlédli k tomu, že pan ředitel již před svým odvoláním místo ředitele opery fakticky zčásti zastával. Proto měl dobrou představu o tom, co práce na takové pozici obnáší. Navíc mu možnost pokračovat v práci na místě ředitele opery již den předtím avizoval náměstek primátora.
Pro hodnocení přiměřenosti lhůty poskytnuté zaměstnanci na rozmyšlenou je zejména významné, jaké informace o podmínkách výkonu nabízené jiné práce již zaměstnanec má, a jaké další potřebné poznatky v tomto směru dokáže během lhůty na rozmyšlenou získat. Pokud se již nic relevantního dozvědět nemůže, postačí lhůta krátká.
„[N]epřiměřeně krátkou lhůtou k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance určenou zaměstnavatelem v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce by byla lhůta, která by zaměstnanci objektivně neumožňovala opatřit si takové poznatky o podmínkách výkonu nabízené práce, jež by byly objektivně postačující k jeho rozhodnutí o návrhu zaměstnavatele na uzavření dohody, tyto poznatky zhodnotit a na základě toho na návrh zaměstnavatele reagovat.“ (Nejvyšší soud sp. zn. 21 Cdo 2419/2025)
Morální ponaučení
Řediteli opavského divadla se podařilo připravit skutečně zajímavé a edukativní drama.
Jeho první dějství o odmítnutí potvrzení převzetí písemnosti zaměstnancem překvapivé není. Je dobře, že soudci znovu opakují, že pokud zaměstnanec potvrzení převzetí dokumentů odmítne, považují se za doručené. A zaměstnanec nemá právo si vyhrazovat potvrzení převzetí dokumentů až na dobu, kdy se seznámí s jejich obsahem.
Pravidla zákoníku práce o doručování písemnosti zaměstnanci za všech okolností na pracovišti byla, slušně řečeno, nepraktická. Naštěstí je poslední novela zákoníku práce podstatně omezila. Platí už jen pro posílání výpovědí poštou. A je dobře, že v tomto případě našel Nejvyšší soud cestu, jak udržet platnost doručení i v kanceláři zřizovatele.
Nepochybně zajímavé jsou i úvahy soudců nad povahou lhůty pro rozhodnutí zaměstnance, zda nabízené místo přijme, anebo raději přijme výpověď z pracovního poměru. Nemáme zde sice pevně danou absolutní délku, na kterou by se mohl každý zaměstnavatel za všech okolností spolehnout. Ale je příjemné alespoň vidět, že se přiměřená doba pro rozhodnutí zaměstnance bude posuzovat podle toho, jestli zaměstnanci může objektivně přinést nějaký informační prospěch.
Zajímavou otázkou (dosud judikaturou neřešenou) je, zda si zaměstnanec zaslouží lhůtu na rozhodnutí ne proto, že by potřeboval více informací, ale prostě proto, že je ze svého odvolání tak rozhozený, že se potřebuje nejdříve uklidnit a v klidu popřemýšlet nad svým dalším kariérním směřováním.
