Vztah mezi těmito dvěma subjekty je daleko hlubší – advokacie je zároveň považována za veřejnou službu. Vyžaduje značnou míru důvěry a také značnou otevřenost a upřímnost právě ve vztahu ke klientov
Do jaké míry má být advokát vůči klientovi upřímný? Někdy je tendence přirovnávat v tomto ohledu advokáta k lékaři, který někdy nepředestírá těžce nemocnému pacientu nutně ty nejchmurnější , byť pravděpodobné prognózy. Nicméně ani lékaři v tomto směru nejsou zcela jednotní.
U advokátů toto přirovnání tak zcela nesedí, protože advokát by si měl vždy ověřit, zda si je jeho klient dobře vědom své procesní situace a všech možností, případně důsledků, které mohou v důsledku jeho rozhodnutí a činů nastat. Měl by jej informovat pravdivě a bez předsudků, aby měl klient dobrou představu o svých právních možnostech.
Moji učitelé a mentoři, ke kterým jsem vzhlížel mi tu a tam laskavě připomněli, že advokát není věštec, a tudíž by se měl vyhnout jakýmkoliv prognózám a slibům úspěchu nebo naopak věštbám neúspěchu. Neexistuje žádný spor, ve kterém by nebylo možno neuspět, a to přes to, jak jasná je dikce zákona a ustálená judikatura těch nejmoudřejších soudů. Kromě toho je život trochu zlomyslný a stává se dost často, že předpověď, kterou si je advokát velmi jist, nakonec nevyjde.
Zajímavou otázkou je, zda má advokát klientovi ve všem věřit, či zda si má jeho tvrzení raději ověřit. Pravidla profesionální etiky advokáta (Etický kodex) jsou v tomto směru dost jednoznačná – podle čl. 6 odst. (3) – pravdivost nebo úplnost skutkových informací poskytnutých klientem totiž není advokát oprávněn bez jeho souhlasu ověřovat, to ovšem nesouvisí s tím, zda jejich pravdivosti advokát skutečně věří.
Toto ustanovení vlastně advokáta do značné míry chrání – nemůže být totiž nařčen, že jeho projevy v souvislosti s výkonem advokacie byly vědomě nepravdivé (zakázáno čl. 4 odst. (3) Etického kodexu), protože informace poskytnuté klientem zněly nepravděpodobně a měl si je ověřit. Je také pravda, že zcela nepravděpodobná tvrzení klienta se často ukáží jako zcela pravdivá.
Dalším úskalím je, jak se má chovat advokát, pokud po něm klient požaduje uplatnění nároků neoprávněných či protiprávních. Zde opravdu neplatí, že kdo platí, tak poroučí. Uplatňovat neoprávněné nároky advokát samozřejmě povinen není. Nicméně skutečnost je téměř vždy daleko složitější. O to, zda je ten či onen nárok oprávněný, se často právě vede spor, ve kterém má advokát uplatnit všechny zákonné prostředky a přípustné argumenty. Záleží na tom, zda je právní konstrukce uplatnění nároku legitimní a v souladu s platným právem.
Určitým nepříjemným fenoménem je ztotožňování advokáta s jeho klientem. To je samozřejmě úplně falešný pohled. To, že advokát svého klienta zastupuje, neznamená, že je automaticky jeho kamarád, spřízněná duše, politický souputník nebo obchodní společník a že jeho veškeré aktivity schvaluje nebo že sdílí jeho hodnotový žebříček. Prostě jen jako profesionál dělá svou vysoce odbornou a přesně vymezenou práci podle přísných pravidel. V obchodní a občanskoprávní agendě to obyčejně nebývá až takový problém, ale při trestní agendě se advokát často dočká od laické veřejnosti nepříjemných odsudků. I když – popravdě řečeno – to trvá jen do doby, kdy se dotyčný octne v problémech, kdy odbornou pomoc sám potřebuje.
Martin Maisner je místopředsedou České advokátní komory.
