Stavebnictví v České republice zrovna nevzkvétá. Mohlo by to znít jako fráze, ale toto konstatování má bohužel vcelku zřejmé konkrétní vyjádření. V prvním čtvrtletí letošního roku se podle Českého statistického úřadu vydalo nejméně stavebních povolení od roku 1999.
Jistě, těch příčin bylo více. Zcela zásadně se projevil dopad nefunkční digitalizace. Také samotná podoba reformy mohla stát koncepčně na jiných základech, mohla být lépe vydiskutovaná, úřednictvo mohlo být lépe proškoleno a vybaveno. Tak by bylo možné pokračovat dlouho.
Všechna tato negativa ale mají jednoho společného jmenovatele. Změny se už zase musely dít energicky, za každou cenu, bez ohledu na skutečný stav věcí. Skoro jako by bylo důležitější udělat cokoliv, hlavně rychle, po svém a jinak.
A to je přesně ten přístup, který si po volbách již nemůžeme dovolit, pokud se tedy nemají dále lámat rekordy v počtu (ne)vydaných stavebních povolení.
Dosluhující zákonodárce přitom k určitému mentálnímu nadechnutí vytvořil prostor, když digitalizaci fakticky odložil až do roku 2028. To tedy může být vcelku velkorysý rámec pro legislativní i technické přehodnocení celého systému, tentokrát nikoli v infarktovém tempu.
Možná změna k lepšímu? Státní stavební úřady
Na stavebním zákoně se totiž skutečně může hodně věcí zlepšit. Především je třeba se jednou pro vždy postavit k otázce vytvoření soustavy státních stavebních úřadů na místo rozhodování na úrovni obcí. To je totiž věc, která se vine napříč problémy tuzemských povolovacích procesů. Od jejich délky, nejednotnosti rozhodovací praxe až po fenomén takzvané systémové podjatosti stavebních úřadů.
Ten si můžeme vysvětlit na jedné konkrétní kauze a rozhodnutí, které připravilo Olomouc o novou výškovou dominantu. České soudy totiž v případu Šantovka tower zapochybovaly, nakolik nestranně mohou obecní úředníci povolovat stavbu, jestliže se jejich zaměstnavatel (obec) stavebníkovi zaváže k bezmezné podpoře při jejím prosazování.
Jinak řečeno, nakolik mohou vedle sebe obstát dva klíčové principy současného stavebního zákona, tedy aktivní spolupráce obcí se soukromým sektorem – na základu plánovacích smluv – oproti vrchnostenské povolovací působnosti obcí. Nejde o nijak abstraktní problém. Právě kvůli smlouvě s developerem nakonec Šatovka Tower v hanácké metropoli jen tak nevznikne.
Uvedený příklad jen vykresluje, že nemají-li obce rezignovat na spolupráci se soukromým sektorem, na základě které vnikají třeba také školy, parky nebo další potřebná infrastruktura, bude stávající nastavení zákona vždy do určité míry problematické. Stavebníci se do spolupráce s obcemi kvůli související nejistotě nikdy až tak nepohrnou. Pokud se zákon nezmění, novou cestu mohou ukázat také soudy. To ale bude trvat nějaké ty roky. V tu chvíli už ale mohou být jiné země daleko dál.
Mgr. Jakub Štilec je řídícím partnerem advokátní kanceláře Štilec & Partners, odborníkem na stavební právo a investorem do nemovitostí.
