Mohu se jen skromně domnívat, že sport se zrodil z několika zásadních důvodů. Především jako příprava na praktický život. Každý den se nepoštěstilo pronásledovat jelena, ale když se objevil, úspěšnější v lovu byli rychlí a vytrvalí běžci ovládající hod oštěpem. Ukázalo se, že tyto dovednosti lze cvičit. Dril je ovšem dřina. Koho by to bavilo? Uděláme-li z něj ale soutěž, stane se ze dřiny zábava. Hle, druhý důvod, proč vznikl sport. Soutěžit však nelze bez pravidel. Shodneme se tedy na nich – a sport je na světě!
Postupně se rodí obrovský fenomén. Vítězové jsou slavní. Z těch nejlepších se stávají skvělí vojáci a velitelé – a možná právě to přispívá ke vzniku tradice, že konají-li se velké sportovní hry, zbraně utichají. Stadiony a amfiteátry se plní k prasknutí, sportovní show si připisuje stále větší ekonomický význam. Veslaři a plachtaři obeplouvají kontinenty a kreslí mapy, horolezci a bouldristi zlézají vrcholy, plavci a potápěči pronikají do hlubin, sport pohání kola vědy a objevitelství. Tělesná výchova podporuje zdraví, uvědomuje si lidstvo. Shledává, že ve zdravém těle se snadněji usídlí zdravý duch. Velké osobnosti soudí, že je třeba cílit výše, silněji a rychleji. Ale zjišťuje se také, že není důležité zvítězit, nýbrž zúčastnit se. Že nestačí „play“, že musí přistoupit „fair“. S vědomím, že pravidla musí zaručovat pro každého stejné podmínky na startu, aby podle nich mohlo být v cíli mravně určeno, kdo je lepší, kdo nejlepší a komu jako poraženému patří čest. S vědomím, že svoboda, rovnost a motivace jsou mimořádnými hodnotami, jichž bez respektu k pravidlům nelze dosáhnout.
A ještě dalším objevům sport lidstvo učí. Dokonce i objevům právním! Třeba tomu, že pravidla nelze měnit během soutěže, neboť by se z ní stala soutěž nekalá. Nebo tomu, že rovnost není stejnost. Vždyť je logické, že dítě nedisponuje zkušeností dospělého, že žena zpravidla nevládne silou muže, že mladý člověk bývá pružnější než ten, který už má větší část života za sebou, že kůň neběží stejně rychle, nese-li rozdílnou váhu. Sport přináší snadná, přirozená a spravedlivá řešení: soutěže v kategoriích mužských i ženských, věkových, váhových i zdravotních, principy hendikepů a další skvělé myšlenky – třeba tu, že výkony změřitelné je třeba měřit, ty ostatní arbitrárně posuzovat. Sport chápe dělbu moci: jsou tu tvůrci pravidel, zákonodárci, jsou tu výkonní sportovci, kteří se podle nich mají chovat, a jsou tu rozhodčí, soudci.
Tělesná výchova a sport se dávno staly – dokonce v celosvětovém měřítku – věcí, kterou označujeme res publica. Jako věc veřejná se nemůže zbavit souvislosti s politikou, stejně jako umění, věda, hygiena či morálka. Souvislost ale nesmí znamenat závislost, natož pak podřazenost. Stát nesmí přikazovat malíři, jaké motivy a jakými barvami má ztvárňovat, nesmí dirigovat vědce, jaké otázky si může a nemůže klást, nemá člověku nařizovat mytí rukou, není ani od toho, aby mu oktrojoval, zda lze o hlupákovi říci, že je hlupák. Popravdě, stát a politici by si měli zatraceně rozmyslet i to, zda jim přísluší autoritativně doporučovat chůzi po schodech nebo dva svetry.
Umění, věda, hygiena, morálka a samozřejmě i sport mají svá pravidla, jež v té či oné míře samozřejmě mohou být i riziková. Vznikají-li však přirozeně jako projev svobodných lidských potřeb a touhy, nemá do nich co žvanit stát ani samozvaní aktivisté. Lindsey Vonnová na startu věděla, že jde do rizika. Přesto chtěla zvítězit. Nepovedlo se. Ale až se rozhoří (jistě se tak stane) aktivistické ohně, v nichž budou plápolat zanícená srdce těch, kteří vždy vědí, jak věci mají být (zakázat sjezdovky, zasypat překážky na závodištích, zrušit úpolové sporty, nepřipustit tvrdou hru u mantinelu), hlásím předem, že jsem proti. Nechci sjezd po rovině!
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
