Filozofórum Karla Havlíčka: O legendách a kultu 

Zdroj: Havlíček Brain Team

Máme zvláštní oblibu v legendách. České dějiny bychom si bez legend sotva představili. Přemysla (toho ze Stadic), Nezamysla, Mnatu, Vojena, Vnislava, Křesomysla a Hostivíta jsme potřebovali, aby stát nějak důstojně vznikl; svatého Václava, abychom se (tak po našem – a stálo nás to nemálo volů a stříbra) vymezili vůči německým sousedům; Otce vlasti, abychom měli univerzitu a most; prezidenty Osvoboditele a Budovatele, aby se zrodila republika. Myslím, že v počtu legendárních hlav státu na hlavu občana patříme na jedno z předních míst na světě.

Moc pěkně to vystihl Karel Klíma ve svém Ústavním právu srovnávacím, kde v souvislosti s pojetím prezidentské funkce T. G. Masaryka poznamenává, že „charisma jeho osobnosti vytvořilo i určité základy kultu prezidentství“, k čemuž přispěl i tehdejší zákonodárce, když přijal zákon č. 22/1930 Sb.: T. G. Masaryk zasloužil se o stát. Protože to bylo málo, o 74 let později se přidali zákonodárci – vnukové a zplodili zákon č. 292/2004 Sb. s neméně hutným obsahem: Edvard Beneš se zasloužil o stát. A ani na další legendu nezapomněli. Pod č. 94/2012 Sb. skví se ve Sbírce zákon, jenž praví: Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii. Legendy? Nebo kult prezidentství?

Podíváme-li se do české ústavy a – jak se dnes módně říká – politického provozu země, jeví se nám poněkud jiný obrázek. Minule jsem ve Filozofóru psal o problému limitů prezidentských pravomocí obsaženém ve formuli „na jeho návrh jmenuje“. Zopakuji své přesvědčení, že návrh není diktát (nýbrž plán, který se předkládá ke schválení), jmenovací pravomoc je silnější než pravomoc navrhovací a hlava státu není notář povolaný k ověřování podpisů. Jenže někteří si myslí pravý opak a jiní (kteří si většinou dříve také mysleli pravý opak) přicházejí se sofistikovaným modelem, podle kterého je to někdy tak a jindy jinak. Prý záleží na důvodech, říkají. Nevím, kde to vzali. V ústavě se o důvodech nic nepraví. Neříkají, že záleží především na tom, o koho právě jde. Ani kult prezidentství evidentně není všemocný.

A tak koumáme, jak z toho vybruslit. Zdá se, že byla zvolena cesta samospádná: ono to nějak vyšumí. Ještě nějakou dobu ale bude znít obecnou i odbornou veřejností také jiný hlas: Dejte to Ústavnímu soudu, ten to vyřeší! Kult Ústavního soudu naštěstí snad neexistuje, ale legenda už se ozývá v nápadech některých šikovných politiků. Vše, s čím si nevíme rady, pošleme Ústavnímu soudu. Nejlépe předem, ať nám pěkně poví, jak to má být!

Nedělejme to! Tohle není na kompetenční žalobu. Jako prezident není notář, Ústavní soud není politická poradna. Jeho role není normotvorná, i když to tak někdy vypadá. Jeho úkolem je soudit, co se stalo (a to ještě jen ve specifických případech), nikoliv radit zákonodárcům, jak to udělat. Od toho máme parlament. A že se v parlamentu na změně (v tomto případě na zpřesnění) ústavy nedohodnou? Inu, to je ta zatracená churchillovská slabina demokracie.  


JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.