Prezident republiky je hlavou státu, praví čl. 54 odst. 1 Ústavy ČR lakonicky. Hlavu (státu) máme, ale přesně nevíme, kde nám (tato) hlava stojí. Renomovaní státovědci a politologové se léta předhánějí v úvahách o naší parlamentní demokracii. Tento pojem v ústavě ovšem nenajdeme, k němu je třeba dojít výkladem. Zejména od dob, kdy jsme zavedli přímou prezidentskou volbu, do toho čas od času někdo hodí pověstné vidle poznámkou typu „… ano, ale s jistými prvky poloprezidentského systému.“ A je oheň na střeše.
Nechci to bagatelizovat, věc je vážná a prezidenti k rozvázání tohoto gordického uzlu alexandrovským způsobem historicky věru příliš nepřispěli. Společenský narativ bedlivě rozlišuje, kterého z nich máme (měli jsme mít) rádi, kterého nikoliv a u kterého jsme se ještě jaksi nerozhodli, takže je znatelný rozdíl, když a kým je hodnocena činnost Masarykova a Havlova na straně jedné a Klausova či Zemanova na straně druhé. Vynecháme-li všechny lidodemokomunistické činitele, ti jsou mimo kategorie, ovšem úplně nevíme, jak si má stát Beneš (a o Háchovi bychom nejradši pomlčeli). Co ale současná hlava státu?
V ústavních listinách Československé a posléze České republiky se v podstatě, jen s malými formulačními odchylkami, uvádí, že prezident republiky jmenuje a propouští (odvolává) předsedu vlády a ministry. Současná ústavní úprava se příliš neliší. V čl. 62 písm. a) Ústavy ČR stojí, že jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády. Kámen úrazu je skryt v čl. 68 odst. 2, kde se praví, že předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády. Nic podobného slovům „na jeho návrh jmenuje“ předchozí úpravy neobsahovaly.
Říká se, že základní zákon byl záměrně tvořen tak, aby umožňoval poměrně velkou flexibilitu. Zároveň byla formulace „na jeho návrh jmenuje“ dlouho pevnější než lepidlo Mamut Glue. Ještě celkem nedávno se pojem „jmenuje“ překládal slovy „je povinen jmenovat“; tento postoj byl přehodnocen s tím, že pokud by existovaly nějaké zvlášť závažné právní důvody, přece jen by mohl (či dokonce měl) nejmenovat. Souvislosti jsou přitom ještě složitější, jak správně upozorňuje třeba Jan Kudrna.
Když mi někdo něco navrhuje, předkládá mi něco k promyšlení, k úvaze. Návrh není diktát. Podle prosincového průzkumu agentury Kantar si 70 % občanů myslí v dané souvislosti totéž. Problém ale je, že podobných nejasností máme v ústavě i v celém právním řádu jak naseto. Interpretační možnosti soudů je do jisté míry mohou překonávat, ale nelze jimi nahrazovat úkoly zákonodárce a ústavodárce bezmezně – máme přece tu parlamentní demokracii. Měli bychom s tím něco dělat, dokud problém ještě pouze doutná, a nejen o tom žvanit vždy až ve chvíli, kdy už začalo hořet. Nebo nás ta hlava (nejen státu) začne bolet tak, že žádný prášek nepomůže.
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
