Máme tady totiž ten problém s plochozemci. Na webu Novinky.cz někdy před rokem a půl informovali, že Market Research Agency podnikla průzkum, podle kterého 3 % občanů České republiky nesouhlasí či spíše nesouhlasí s tezí, že naše planeta je kulatá. To máme další problém, protože kulatá není, nýbrž geoidní, a nekulatost hned ještě nemusí být placatost, že ano. Ale nešť! Můžeme se jen usmívat blahem, jelikož skutečné problémy mají Slováci, kde s „nekulatostí“ Země souhlasilo prý 12 % a dalších 8 % spíše souhlasilo, takže, jak uvedly Novinky.cz, „každý pátý Slovák nevěří, že je Země kulatá“. Nevím, možná se to dostane i na pořad příštího společného jednání vlád obou států.
Přiznávám, že mně samotnému problém plochozemců jako nějaký velký malér nepřipadal. Nikdy jsem se se žádným nesetkal, dokonce ani mezi svými slovenskými přáteli, nebo to přede mnou všichni úspěšně tajili. Teď jej ovšem jako pádný příklad uvedl jeden z předních moderátorů veřejnoprávní televize, muž nepochybně velmi vzdělaný a inteligentní, jehož si vážím. Řekl přibližně (leč kategoricky): „Plochozemce zvát do televize nebudeme. Země není plochá. Tečka.“ A já jsem na rozpacích.
Chápu, že nás ve 21. století nemusí bavit vysvětlovat někomu takovou triviální záležitost (natož pak vědecky prokázaný fakt) z hlediska věcného, kladu si ale otázku, jestli jde v tomto kontextu skutečně o vědu. Historie nás učí, že záměna vědy, ideologie a politiky může být pro společnost zdrcující.
Sami autoři onoho článku na webu Novinek.cz říkají, že mnozí lidé sice opravdu věří, že Země je plochá, ale že obecně jsou tyto „teorie“ „více než cokoliv jiného zaměřené proti expertům a politikům jako protest proti systému spíš než skutečné přesvědčení o plochosti Země.“ Jinými slovy: Tady už nejde o nějaké – přiznejme si – „ujeté“ bajky o placaté planetě, nýbrž o vidění světa, o ideologii, o politiku.
V ideální společnosti by zřejmě přihlouplé názory neexistovaly. Nikoliv proto, že by byly zakázány nebo by jejich nositelům nebylo poskytnuto řečniště, nýbrž proto, že by vědy již přinesly definitivně správné poznatky a že by všichni hovořili lege artis. Věda je ovšem z podstaty v cestě za poznáním nekonečná, společnost polyhistorů je utopií a „ideální společnost“ možná pro někoho lákavou, ale nebezpečnou (poněkud fukuyamovskou) vizí. Zato právo na vlastní názor je – byť v katalozích třeba nevyslovenou – přirozenou součástí základního arsenálu člověka.
Napsal jsem před několika lety: „Změny a střety názorů jsou v naprostém pořádku, obzvlášť je-li prostředím, v němž se tato výměna a střet uplatňují, demokracie – masarykovské motto, že demokracie je diskuse, omílá dnes kdekdo. Poněkud složitější je již posouzení otázky, zda je v dnešní společnosti také zažito, že diskuse není (a nemůže z podstaty věci být) nástrojem jednosměrného exportu (vývozem názorů), nýbrž instrumentem názorové směny. Diskuse jako podstatný rys demokracie předpokládá multilateralitu aktérů jako nositelů názorů a potenciálních názorů. Její podstata spočívá v dialogu, argumentaci, respektu k ostatním aktérům, přítomnosti snahy přesvědčit jiného o správnosti mých názorů, ale zároveň schopnosti nechat se přesvědčit.“ Nemám, co bych na tom měnil. Voltaire (totiž paní Hallová) to řekl správně.
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
